Šli dlouhou chodbou, ve které problikávaly modré zářivky. Ze zdí trčely kabely a rezavé traverzy. Ze škvír ve stropě vedly tenké šedé čáry, na jejichž konci se smutně černali malincí uschlí slimáčci. Na konci chodby nebyly žádné dveře nebo vstup. Pepe se poškrábal na hýždích, pak za uchem a řekl, že si spletl dveře. Vyšli ven, šli kousek vedle a vešli do jiných dveří. Za nimi je čekala temná místnost, ve které svítily desítky obrazovek. Před nimi seděli hekři se sluchátky. Podlitiny pod unavenýma očima se jim v temném světle obrazovek červenaly jako čerstvé jahody a tekoucí slzy jim dodávaly hvězdný lesk. Soustředěně se věnovali všem možným hekům - vykrádání bankovních účtů, vydírání škol, vypínání ledniček a nahrávání pornografie do prezidentských počítačů. Toto je naše doupě, zachrčel skoro neslyšně Pepe. Odkašlal si a plivl jednomu hekrovi do klávesnice. Začal z ní stoupat dým, ale než vybuchla, hekr odvedle ji hekl, aby se spravila. Pepe pokračoval. Jsme mocní. Za těmito umaštěnými obrazovkami dokážeme mnoho. Máme dokonce vlastní kanalizaci. Ústí do městského bazénu, každý den tam s hekry na půl hodiny chodíme, aby se trochu umyli, je to totiž hned za rohem. Mají tam křupavoučké mňam mňam párky v rohlíku. Máš taky ráda párky v rohlíku? Janese přikývla. Fajn. Tak tě zvu do bazénu na párek v rohlíku, až tu skončíme. Ještě ti řeknu plán. Umíme hekovat, ale neumíme dávat pěstí. Umíme zmást armádu falešnými zprávami, ale neumíme přeprat klokana, jestli mi rozumíš. Na to, na co se chystáme, potřebujeme tebe, Janese. Nikdo nemá takové schopnosti, jako ty. Pepe si ji po této poslední větě pomaličku projel pohledem od kotníků po poprsí, na které hutnou chvíli zůstal zírat. Kde jsem to jenom viděl? Á, už vím. Hekři si tě museli trochu proklepnout, nediv se tomu, oni běžně pořizují záznamy prostřednictvím kamer a mikrofonů v telefonech a počítačích. Ale naživo je to lepší. Omlouvám se, jsem neprofesionální. Chceš aspoň župan? Janese celá zrudla, usmála se, sklopila hlavu, neróvzně ryla nohou v nánosu nedopalků a neidentifikovatelné hnědé hmoty, vytékající z překvapivých míst kolem. Pak hlavu prudce zvedla, zahleděla se na Pepeho a řekla, že chce župan. Pepe zašel do nenápadných dveří a po chvilce se vrátil s čímsi, s čímž podle jeho slov vytírali pár let zpátky podlahu, ale teď už na to kašlou. Bylo to celé ztuhlé a těžké. Janese si do toho vlezla, spokojeně vzdychla, až se to ve všech přítomných zhouplo, a odebrala se za Pepem do zasedací místnůstky, veliké 2x3 metry. Na stěně visel přehnutý plánek sídla národní banky. Jistě jsi slyšela o nejcennějším diamantu na světě. Ten původně nejvzácnější je teď ve vesmíru, na to kašlem. Tím pádem na Zemi je teď nejcennější tento... Janese mu skočila do řeči, Fifinka. Přesně, přitakal Pepe. Plánuji tuto loupež již dlouhý půl rok. A ty jsi v mém plánu klíčová. Sestavuji speciální tým, který se do banky vloupá a Fifinku pro nás získá! Dobrý, co. Už jsem ti říkal, že jsem skvělý hráč na foukací harmoniku? Pojď, zahraju ti Kmochu.
