Poslední sbohem

Odjeď!

Hyunjin postával na balkoně a kouřil už třetí cigaretu za tři hodiny. Už před nějakým časem zavezl Felixe k Hongjoongovi, kde se ho jeho kamarád hned ujal a s Wooyoungem a kelímkem alkoholu ho začal instruovat, co je ještě potřeba udělat.

Hyunjin věděl, že by se měl začít připravovat - nanést požadovaný make-up, nandat si tesáky, narvat se do úzkých černých kalhot, vzít si bílou košili, kterou si má nechat polo rozepnutou a na hrudníku si vytvořit stopy od krve.

Ani do jedné z těch věcí se mu nechtělo. Mnohem raději by na čerstvém nočním vzduchu stál celou noc, kouřil a vypnul své myšlenky, které se mu zahlodávaly do mozku jako myši do sýra. Neměl rád Halloween, neměl rád, když se lidé převlékali za "monstra." Byla to jen další maska, kterou nasazovali, aby se zavděčili společnosti. Přitom skutečné zrůdy skrývali hluboko v sobě a pouštěli je na světlo pouze tehdy, když se okolí nedívalo.

Oklepal se při vzpomínce na to, kdy viděl monstrum bez lidské masky a típl si cigaretu o kůži na svém předloktí, která už byla posetá pár zahojenými vypálenými kolečky. Trošku sykl, když mu horkost pronikla kůží jako ostří nože a pocítil tu dobře známou bolest, která se nikdy nezmění. Stejně jako lidé.

Obloha už se začala halit do černého závoje vyšívaného stříbrnou nití a světla v oknech se začala rozsvěcet, aby zabránila děsivé temnotě. Nastal čas opravdu začít něco dělat a vyrazit na největší party tohoto roku, jak tomu celá univerzita říkala.

Hyunjin hodlal riskovat, že ho jeho přítel zabije, jelikož si na sebe vzal normální černé džíny a černou košili, kterou si normálně zapnul až ke krku. Make-up taky Felix nebude považovat za dostatečný, ale mohl by se spokojit aspoň s těmi tesáky.

Hongjoongův dům i bez halloweenských dekorací vypadal jako vystřižený z hororu, kde se rodina nastěhuje do stovek let starého domu, i přestože je všichni varují, že tam straší. A pak se strašně diví, když na ně ze skříně vypadne kostlivec a pod postelí hnije mrtvola. A to ještě v tom lepším případě... V tom horším je ta tlející mrtvola chce pozřít.

Když dojel k Hongjoongovu domu, už to tam žilo. Hlasitou dunící hudbu mohli slyšet až na druhém konci města a opilí studenti vysoké školy se potáceli už v náladě na příjezdové cestě.

Hyunjin našel Felixe v obklopení Bang Chana, Wooyounga a Sana, jak si u kuchyňského pultu zrovna přiťukávali panákem s průhlednou tekutinou, jež se vodou stoprocentně nenazývala. Možná tak vodkou.

"Co to máš na sobě?" vyhrkl Felix místo pozdravu a místo pusy na přivítanou mu dal velice nepříjemný pohled. Naštvalo ho, že už se zase Hyunjin nedržel toho, co si domluvili.

"Promiň," pověděl Hyunjin a trošku si poupravil košili na prsou. Nenapínala se mu přes ně tak moc jako ta, co mu vybral jeho přítel.

"Hej, hej, Chane, není to tvoje sestra?" upoutal jejich pozornost a zároveň prozatím zabránil začínající hádce Wooyoung, který ukázal na právě příchozí holku, která navzdory chladu venku na sobě měla zelený crop top, jenž velice lichotil jejímu plochému břichu, černé minikraťasy a síťované silonky.

"Jo, je. A vy asi budete svědky vraždy, protože ji sejmu," uculil se falešně Bang Chan, když uviděl svou sestru, jak ve vyzývavém oblečení flirtuje s tak o pět let starším klukem, který nevypadal jako definice dobrého vlivu. Chan do sebe tedy kopnul zbytek alkoholu a šel vysvětlit své sestře, kam se jí kluci koukají, když má na sobě takové oblečení. A také šel vysvětlit tomu klukovi, že jestli ještě jednou položí tu svoji pracku na obnažené rameno jeho sestry, tak on položí pěst na jeho ksicht.

"Wooyoungu, asi půjdeme pro něco k jídlu, ne? "ozval se San, když mu začalo docházet, co znamená ten výraz, který se rozlil po Lixově tváři. Nepotřeboval být svědkem toho, jak se Felix naštve a nasadí tón učitelky, která si spletla povolání s diktátorkou.

"Ne, v pohodě, vždyť se nic neděje, my půjdeme ven, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu," rozhodl Felix se zdvořilým úsměvem a za ruku táhl svého přítele ven na obrovskou zahradu, kde byla malá kůlna, za kterou se nacházela vrátka do lesa, jenž vedl ke kamennému lomu naplněnému vodou.

"Proč? Prostě proč? Proč jednou nemůžeš udělat něco, co chci já?" vyjel po blondýnovi mladší pihatý klučina, když spolu relativně osaměli. Alkohol už mu trošku narušil vnímání a uvolnil zábrany.

"Dělám to, co chceš ty prakticky pořád," bránil se Hyunjin a uvažoval, že sem neměl jet autem, aby si mohl dát panáka. Hlasitá hudba mu zatemňovala soustředění, nemohl mít pod plnou kontrolou svá slova.

"Očividně," odfrkl si Felix a dopil svou skleničku, jež si donesl s sebou. Pod tou ostrou chutí se mu stáhlo hrdlo, ale odmítl to dát najevo.

"Felixi, vždycky je všechno podle tebe. Vždycky všechno, jinak je to špatně, ani si nemůžu vybrat, co si chci vzít na sebe. Co záleží na tom, že nemám bílou rozepnutou košili?" nechápal Hyunjin.

"Protože jsme spolu měli mít couple kostým, hyung. Jenže ty tyhle věci bojkotuješ! Jo, tvoje sociální fobie, jo, tvoje úzkosti... Nebo co to sakra máš. Ani to mi nejsi schopný říct!" zvedal Lix neustále svou hlasitost a kašlal na to, že za střízliva by takovou věc nikdy neřekl. Už ho Hyunjinovo chování začínalo pořádně vytáčet.

"Nech tyhle věci na pokoji, prosím, Felixi," varoval blondýn svého přítele, který se začínal vrhat do hlubin, ve kterých by ho snadno strhl vír a ve kterých by se snadno mohl utopit.

"Víš, co? Jeď domů, když jsi tu tak nechtěl být. Ty tu nechceš být a já už tě tu taky nechci," odsekl mu vzdorovitě černovlásek, přičemž si založil ruce na prsou.

"Odjeď," přikázal Hyunjinovi, když se mu od jeho protějšku nedostalo žádné jiné reakce než zírání. Chtěl se pobavit s přáteli, něco málo vypít, tancovat a zpívat na celý barák.

"Lixi-,"

"Odjeď!"

"Fajn, bav se," rezignoval smířeně Hyunjin a vydal se přes terasu k východu. Než však úplně opustil objekt, ještě naposledy se ohlédl za svým přítelem. Zrovna něco plamenně vysvětloval Wooyoungovi, u toho mával čerstvě dolitou skleničkou s alkoholem a oba dva si to mířili ke kůlně na druhé straně zahrady.

A to bylo naposledy, co viděl Felixe naživu.