Poslední sbohem

Řekl bych, že se mu líbíš

"Přijde mi to jako největší kravina roku," odpověděl Hyunjin do Jeonginův dotaz, jestli chce odjet svou sestavu bez Felixe. Za prvé, to byla soutěž, ne nějaká smuteční akce. Za druhé, bylo mu úplně jasné, že to pořadatel dělá, protože přijde více lidí, jelikož v tom bude více emocí. Toho Hyunjin nepotřeboval být součástí. Navíc ho jeho přítel neustále opruzoval ze zadní sedačky, že to má udělat. Že to bude dojemné. A že to má sakra udělat pro něj.

"Myslíš, že by to tak Lix chtěl?" zajímal se Jeongin, přičemž navigoval cestu k němu domů.

"Jo, chtěl!" hlásil Felix ze zadní sedačky, stále mírně uražen, že mu In zasedl přední místo. Kdyby žil, nikdy by se nic takového nestalo. Jaká nestydatost.

"Hm, chtěl," potvrdil blondýn neochotně, jako kdyby přiznal, že tu bitku v páté třídě se spolužákem teda vyprovokoval on, no.

"Je to docela fajn nápad, myslím si," řekl Jeongin, ale zrovna přesvědčivě to neznělo.

"Bydlíš docela daleko od školy i od stadionu. Nejezdíš autem?" zeptal se Hyunjin, aby změnil téma.

"Ne. Teda řidičák mám i auto, ale bojím se za ten volant vlézt, takže ať žije městská hromadná doprava," pousmál se In. Bydlel stejně daleko jako Felix a i jako Felix měl stejný postoj k řízení. Vyjímaje to, že In překonal svůj strach a ty papíry si udělal.

"Proč se bojíš?"

"Bojím se, že někomu ublížím. Vždyť je to zabijácký stroj a já dost často zmatkuju. Navíc bych potřeboval, aby se mnou ze začátku někdo jezdil. To rodiče odmítají," vysvětlil Jeongin zahanbeně. Obdivoval Hyunjina, jak v klidu a ladně řídil, jako kdyby absolutně vůbec o nic nešlo.

"Co se ho třeba taky zeptat na tu party?" ozval se Felix a strčil mezi ně dva hlavu. Sice ho zajímal Inův strach, protože moc dobře věděl, jaké to je, ale jeho smrt byla přednější.

"Jo. Ehm, tys byl na té party u Hongjoonga, že? Mluvil jsi tam nebo trávil jsi tam s Felixem čas?" obrátil Hyunjin téma o sto osmdesát stupňů, až jeho spolujezdec překvapivě zamrkal.

"Jo, byl jsem tam. Proč - teda - proč se na to teď ptáš? Já... Tady zahni a zastav, jsem doma," vyhrkl Jeongin, když zastavil u jednoho menšího domu, který nevypadal ničím zvláštní.

"Odpovíš mi?" zarazil ho, ještě než stihl In vystoupit.

"Moc si tu party nepamatuju, promiň. Děkuju moc za odvoz i za ošetření. Měj se a uvidíme se ve škole," rozloučil se Jeongin spěšně a vydal se domů, přičemž v batohu hledal klíče.

"Tak ten nám dosti nepomohl," poznamenal Lix, když se zjevil na přední sedačce a jeho přítel se rozjel domů.

"Ale nemůžu se zbavit dojmu, že tam něco je... Nemůžu se zbavit dojmu, že se na tebe zvláštně dívá," pokračoval Lix dál, když Hyun nic neříkal.

"Každý se na mě zvláštně dívá. Teď o něco více, když mi umřel přítel," upřesnil Hyun, jelikož si nevšiml, že by mu In věnoval nějaký zvláštní pohled. Zaznamenal jen to, že je In nějak strašně nervózní, čemuž nepřisuzoval žádný znepokojivý význam. Vždycky se prezentoval spíše nesměle, moc se neprojevoval a o zkouškovým byste nenašli vystresovanějšího člověka. Takový opak Wooyounga.

"Takhle ne. Řekl bych, že se mu líbíš," vypálil Felix fakt, který mu hlodal v mysli od té chvíle, kdy si před Ina Hyunjin klekl a rozvazoval mu brusle. Takhle se nedíváte na lidi, co vnímáte jen a pouze jako své kamarády. Ale že by In...? Nikdy spolu neřešili orientaci, což ho teď dost mrzelo. Ne, In se nemohl zakoukat do Hyunjina. Toho by si Lix přece už dávno všiml. Všiml by si, že mu jeden z jeho kamarádů jede po partnerovi. Nebo taky ne, dneska měl teprve příležitost sledovat jeho reakce zblízka a soustředit se jen na něj. Navíc to nabízení pomoci jeho hyungovi by nasvědčovalo tomu, že má Lix pravdu.

"No jasný. A doma chová růžového jednorožce, ne? Neblbni, Lixi," odpálkoval ho Hyunjin a zaparkoval před svým panelákem.

"Odjedeš tu sestavu na Zimní soutěži?" opustil Felix prozatím téma Jeongin a hodlal Hyunjina udolat, aby to opravdu udělal.

"Jo, odjedu, ale jenom kvůli tobě, jasné? Strašný, že i po smrti mě pořád strkáš do věcí, do kterých nechci."

Doma na chvíli vypnul od všech okolních vlivů, což zahrnovalo i Felixe, a jal se psaní zápočtové práce. Odevzdání bylo před Vánoci, takže na to měl necelý měsíc. Bohužel to měl i na další práce, které musel odevzdat.

Do desáté večerní měl všechnu určenou práci k dnešku hotovou, takže si zapl televizi, zapálil novou skořicovou svíčku a vytáhl blok s tužkou. Vzpomněl si na tu fotku, kterou našel u Felixe v krabici a rozhodl se, že to zkusí překreslit. Nechal své prsty dělat to, k čemu byly stvořeny, a jeho mozek se plně soustředil na správné proporce postav. Čas se pro něj stal nepodstatným a Felix, který seděl vedle něj, taktéž. Možná sem tam něco prohodil, nějakou velmi chytrou poznámku, ale Hyunjin ho moc nevnímal.

Kdyby tu s ním Felix byl, jakože opravdu byl... Už dávno by se zabývali jinou činností než kreslení a dívání se na televizi. Jejich ústa by se spojily ve vášnivých polibcích, ve kterých by se utopily všechny jejich momentální starosti. Hyunjinovy ruce by mapovaly krásné Felixovo tělo jako již mnohokrát předtím. Hyunjinovy rty by ochutnávaly každý kousíček Lixovy karamelové kůže, zatímco by mu jeho milenec tahal za vlasy a vzdychal přes celý obývák, když by mu Hyunjin dělal dobře tak, jak to umí jenom on.

Lix by se pod ním kroutil ve slastné křeči, než by si vydobyl dominanci a hodil svého milence pod sebe, aby mohl převzít aktivitu. Věděl, jak je Hyun citlivý na jeho nádherný krček a rád se do něj občas zakousl, aby ho potrápil. Poté by mu dovolil do něj proniknout a vzít si ho, jako by to bylo jejich poslední.

Fyzická přitažlivost a touha mezi Hyunjinem a Felixem panovala vždycky, milovali svá těla navzájem. Jejich hádky dost často ukončovaly právě v posteli, kde vzájemně jeden druhému podlehli, ačkoliv se Hyunjin svému příteli nikdy nedokázal otevřít, jak by si to černovlásek přál.

"Je už půl druhé ráno. Měl bys jít spát," ozval se Felix, když jeho hyung stále kreslil a usrkával čaj, který si v průběhu večera připravil.

"To asi ano," přitakal tiše Hyunjin, u čehož se soustředil vyobrazení Felixových pih.

"Taky myslíš na to, jaké by to bylo, kdybych tu normálně byl a zítra bychom šli normálně do školy, jako kdyby se nic nestalo?" zeptal se Felix smutně, protože se mu to honilo hlavou už pěkných pár hodin.

"Ano," souhlasil Hyunjin s povzdechem a opřel si tužku o blok.

"Můžu mít otázku?" hlesl Felix zničehonic..

"Pokud to nebude otázka na nějaký matematický vzoreček, tak klidně," odpověděl Hyunjin, nalistoval novou stránku v bloku a začal kreslit nový portrét.

"Proč sis se mnou tenkrát vlastně začal? Co se ti na mě líbilo? Pamatuješ si to vůbec?"