"Jak můžeš vědět, že jsme se milovali? Copak si v jednom kuse nestěžoval, jak jsem strašnej přítel? A co myslíš těmi světlými chvilkami?" uchechtl se Hyunjin na svého společníka, který vypadal, že to myslí vážně. Připadalo mu, že jeho vztah Felixem by se dal popsat jako temný mrak, který zakrývá slunce.
"Kdybyste se nemilovali, nevydrželi byste spolu tak dlouho. Hej, vím, že jsi nebyl vzor dokonalého přítele, ale to nebyl ani Felix. Všechny občas štval tím, že musel být vždycky všude a strkat nos do věcí, do kterých mu nic nebylo. Navíc si vysnil vztah jak z pohádky. A sám víš, že když něco chtěl, tak si za tím šel. A nespokojil se s ničím jiným než s tím, co si vysnil," usmál se Chan, který nechtěl o Felixovi mluvit špatně. Felixe zbožňoval se všemi jeho chybami.
"A vaše světlé chvilky? Třeba naše stanování v létě. Naší celé party. S Felixem jste spolu byli chvíli, ale všichni jsme viděli, jak se na sebe vzájemně koukáte." To je pravda, uvědomil si Hyun. Vždy se koukal na Lixe, jako by nemohl uvěřit, že někdo jako on existuje a že s ním chce sdílet život. Vnímal ho jako světlo, které přitahovalo můru, jakou byl on sám.
Oni dva by se dali přirovnat ke světlu a tmě, jinu a jangu, slunci a měsíci. Nejvíc ale k cukru a soli. Na pohled docela podobní. Ze své podstaty nezaměnitelně odlišní. Zkoušel někdy někdo smíchat cukr a sůl dohromady a něco s pomocí toho vytvořit? A dopadlo to dobře?
"Nechal jsi mu svoje jídlo bez reptání, protože jemu to jeho nechutnalo. Dokonce si mu nechal svůj polštář, protože byl ten psychopat zvyklý spát minimálně se dvěma. Bez nich prostě neusnul. Vybojkotoval jsi výlet na rozhlednu, protože jsi věděl, jak je Felixovi nepříjemné přiznat, že se bojí výšek. A celou cestu po okraji hory jsi ho držel za ruku, aby byl v klidu," vyjmenoval Chan, patřičně pyšný na svou paměť. Všechny události si pamatoval bez problému. Jakmile však šlo o fakta z učebnic... Byl na tom hůř.
"Měli jste mezi sebou zvláštní energii. Ale nebyla špatná," ujistil svého kamaráda Chan, než mu podal hůlky, aby ho popostrčil k jídlu.
Hyunjin si všiml, že Chan má tendenci věci hodnotit stejně jako Felix. Nebyli spolu špatní. Hyunjin s Felixem. A Chan měl pravdu... Nevydrželi by spolu tak dlouho, kdyby k sobě nějaké pouto neměli. Možná to nebyla pravá a ryzí láska jako z pohádky. Cit to však byl určitě.
"Díky, Chane," odvětil Hyunjin s něžným úsměvem a nabral si kimchi. Až po prvním soustu mu došlo, jaký má vlastně hlad. I tak se zvedl a došel pro talíř i Chanovi, aby se mohli podělit.
Chan se opravdu nemýlil. Mezi ním a Lixem nevládly pouze hádky. Vyskytly se i chvíle, kdy si ti dva vzájemně prokazovali lásku, aniž by se teď mluvilo o jejich postelových hrátkách. I když fyzická přitažlivost mezi nimi hrála velkou roli. Hyunjina fascinovala ta planoucí jiskra, kterou měl Lix v očích. Podmanil by si celý svět, kdyby chtěl. Své osobní kouzlo rozdával na potkání a vedle něj si lidé připadali tak nějak... Výjimeční.
Vzpomněl si na to, jak s Lixem v jeho bytě vařili kimchi podle Felixovy babičky, které proslulo svou pálivostí. A Hyunjin s Felixem se provokovali, že nezvládnou sníst chilli papričku. Nakonec ji oba dva snědli naráz a oba dva zároveň běželi ke dřezu ji vyplivnout a hltat co nejvíc vody se jim vešlo do žaludku. Společně se opírali o kuchyňskou linku, dívali se na sebe se slzami v očích a smáli se.
Na mysl mu přišlo i to, jak spolu poprvé bruslili, když spolu začali chodit. Felix na něj křičel, že neumí brzdit, napálil to do něj a oba dva skončili na zemi. Samozřejmě že Lix uměl brzdit, ale chtěl tenkrát ještě blondýna líbat, zatímco se mu do kůže zažíral chlad.
Tolik společných cest do školy a ze školy. Některé plné smíchu díky Hyunjinovu sarkasmu, jiné plné zajímavých i nesmyslných myšlenek díky Felixově potřebě o všem debatovat. Miloval jeho hlas, ačkoliv ho bylo všude pokaždé dost. Hluboký a rozechvívající každou buňku v těle. Když trochu po ránu chraplal, byl o to kouzelnější.
S Chanem dojedli a Hyun ho vyprovodil, aby se mohl hnědovlásek dalším svým naplánovaným aktivitám, například si sehnat oblek na novoroční ples.
Hyunjin si sedl zpátky na gauč, zapálil si skořicovou svíčku a čekal, až se vosk rozpustí. Mezi tím si uvolnil vlasy z gumičky, do které si je chytil při jídle, prohrábl si delší prameny a zase si je svázal do malého culíku.
Jeho mysl zabíraly hezké zážitky s Felixem, které se snažil ze své paměti vydolovat a připomenout si, že se jen a pouze nehádali.
Namočil si bříško prstů do teplého vosku a sledoval, jak mu tuhne na kůži.
"Už zase to děláš," povzdechl si zničehonic hluboký hlas, který se rozlehl obývákem, jako by jím prosvištěl ostrý vítr.
"Felixi?" vzhlédl Hyunjin k postavě, která se objevila vedle jeho sedačky. Měl pocit, že zažívá déjà vu. Tohle už tu jednou bylo a Hyunjin byl rozhodnutý to tentokrát nepodělat.
"Slyšíš mě? Konečně," vydechl Felix napůl úlevně a napůl nadšeně.
"Slyším. A... Jsem rád, že ses vrátil," pousmál se Hyun a stoupl si, aby svému mrtvému milému viděl do očí.
"Musím ti něco říct. Vůbec se ti to nebude líbit, ale musíš mě vyslechnout, hyung," nadechoval se Felix, že na něj spustí palbu o tom, že Wooyoung se Sanem spolu málem šukali a že San viděl, jak jde za ním do lesa k lomu Jeongin. Teď jejich předchozí hádku nehodlal řešit, nehodlal řešit, jak moc si jeho přítel užil s Inem. Museli vyřešit jeho vraždu a Hyunjin musel vědět, že ten, koho včera píchal, je dost možná jeho vrah.
"Ne," přerušil ho Hyunjin a zvedl před sebe ruku, aby ho přerušil. Potřeboval včerejšek vyřešit. Už se s ním nechtěl hádat, chtěl mu říct, že mu chybí a bude chybět a že se zachoval jako idiot. "Ty mluvíš pořád. Teď nech něco říct ty mně. Omlouvám se," pokračoval Hyunjin, ale přerušil ho zvuk zvonku u vchodových dveří.
ČTEŠ
Poslední sbohem
Fanfiction"Luč se se svými nejbližšími, jako kdyby to bylo naposledy." Tak se to říká a tak by se to mělo dělat. Většina lidí to však nedělá, jelikož žijeme v uspěchaném a internetem propojeném světě, kde ťukneme do klávesnice a mluvíme s člověkem, který je n...
