Poslední sbohem

Rozumím

"Hyunjine, řekni něco prosím," naléhal Felix, společně s Hyunjinem seděli před zimním stadionem a blondýn kouřil už třetí cigaretu.

"Co chceš slyšet? Že tohle bylo nechutný?" odsekl mu Hyunjin a přiložil si žhavý konec cigarety k vytaženému rukávu kabátu. Potřeboval se koncentrovat, vrátit se z těch hnusných myšlenek zpět do reality a tohle byl jeden z mála způsobů, jaké mu pomáhaly. Sral na to, že to Lix vidí, nejraději by se vysral na absolutně všechno.

"Hyung, přestaň!" zakřičel na něj Felix, který byl zoufalý z toho, že mu v tom nemůže zabránit, a z toho, že Hongjoonga jeho smrt dohnala do takového stavu. Nevěřil, že tak psychicky v háji Hong by mu dokázal ublížil. Spíš věřil tomu, že na jeho přítele křičel pravdu. Už chápal, proč s nikým nemluvil, zřejmě se mu z toho všeho zhroutila psychika.

"Ještě jednou na mě zaječ a vykašlu se na další zjišťování. Skvělý, zhádal ses s někým a někdo za tebou k lomu šel. Dokonalá nápověda, nikam se neposouváme," zavrčel naštvaně Hyunjin. Vysral ses na něj, je to tvoje vina! Nemůžu se vykašlat na další pátrání, pomyslel si blondýn a odhodil nedopalek na zem, načež vytáhl z krabičky dalšího zabijáka. Samotnému mu byl Hongův křik a slova naplněná nenávistí nepříjemná. Přímo odporná. Moc mu připomínala jinou dřívější událost jeho života.

Už dávno se setmělo, jen lampy kolem stadionu poskytovaly světlo. Tichá klidná noc, protiklad k rozervanému Hyunjinovu nitru. Nevšiml si, že když se jal dalšího pálení svého předloktí, někdo se k němu blížil a moc dobře viděl jeho jednání.

"Hyung," oslovil ho Jeongin, aby si získal jeho pozornost, čímž vyděsil jak Hyunjina, tak Felixe. "Co to děláš?"

"Tomu bys nerozuměl, Ine. Otázka je, co tu děláš ty? Stalkuješ mě?" vrátil mu Hyunjin s úšklebkem.

"Ne, to ne. Chodím na stadion častěji, než si myslíš. Pomáhá mi to," hlesl In ze začátku vzdorovitým hlasem, který však pomalu přecházel v jemnost, jako když pláž přechází v hladinu moře.

"A myslím, že tomu rozumím," dodal In a posadil se vedle blondýna, přičemž nedopatřením zasedl Felixe.

"No tak to moment, on si na mě sedl," nevěřil Felix, když projel Inovým tělem a In se zachvěl z návalu mrazivé zimy. Hyunjinovi cukly koutky nahoru, ačkoliv za jiných okolností by se nad tím pobavil možná o něco více.

"Nerozumíš." Zavrtěl hlavou Hyun a podíval se na svého kamaráda, kterému se po obličeji rozlil nedozírný smutek.

"Rozumím," tvrdil si stále svou In, zatímco absolutně netušil, kde se v něm bere odvaha to přiznat člověku, se kterým se na téhle úrovni nikdy nebavil. Hyunjin si ho změřil pohledem, jako by snad mohl pod černým kabátem vidět ta jeho zranění. Věděl však, že ruce má čisté, všiml by si nějakých ranek, když ho po jeho pádu ze skoku zvedal ze země a In měl vytažené rukávy roláku.

"Kde?" Tak prostá otázka, která Jeonginovi dokázala stisknout hrdlo více než něčí dlaň. Přesto ho něco donutilo nakonec odpovědět. Možná náklonnost, kterou ke staršímu pociťoval, či pocit, že by to mohl konečně pochopit, nebo prostý fakt, že byl In taktéž na dně. Jen z jiných důvodů než Hyunjin.

"Stehna."

"Okay, tohle se mi přestává líbit víc než to, že si na mě sedl," ozval se Felix, třebaže mu nyní Hyunjin odmítl věnovat pozornost.

"Proč stehna?"

"Em. Potřeboval jsem místo, které není vidět. Teda. No. Rodiče by mě zabili, kdyby to viděli," povzdechl si Jeongin a nevědomky položil ruku na levé stehno, které se pyšnilo pár zahojenými i nezahojenými jizvami.