„Jsem doma” zvolám do prázdného prostoru. Nikdo nic. Nakonec jsem odešla do svého pokoje. Hned jak jsem uviděla postel, skočila jsem na ní. Intenzivně jsem se nadechla a vydechla.
„Ségra, víš jak máš ty krásné červené šaty” vrazí mi do pokoje sestra. „Panebože. Klepat” zahulákám na ni. „Příště, kde máš ty šaty” zeptá se ještě jednou. „Ve skříni. A proč? Na co? Kam jdeš?” vypustila jsem na ní milión otázek. „Zníš jak nevlastní matka” řekla s nechutným výrazem na tváři. Následně se ke mně otočila zády a pustila se do operace “najít moje šaty“. „Mám je!” radostí vykřikla a bez poděkování opustila můj pokoj. „Tak čau. Není zač”
Nikdy nevím jak mám začít psát deník. Fráze jako „Milý deníčku„ mi příjde divná. No nic. Dnes je 23. 6. 2020. Přesně 20:05. A moje sestra právě teď opustila dům. Jsem tu úplně sama. Nevím co mám dělat. Takže si píšu do zasraného deníčku. Byla jsem surfovat. A málem jsem umřela. Ale žiju. Překvapení. Tohle je tak trapný.
Naštvaně přestanu psát a hodím deník zpátky do šuplíku vedle postele. Hned se svalím na postel. Nuda. Tak rychle jak jsem se svalila na postel tak rychle taky slezu. Můj cíl je kuchyň. Co tam. To netuším.
Když jsem dorazila do kuchyně všimla jsem si mobilu kterej patří ségře.
Sarah:
„Ta párty je na pláži„
„Posílám přesnou lokaci„
„Odpověz„
Sarah. Na to jméno. Ne. Nic. Moje mise je jasná. Jdu na párty. Ne, to byl vtip. Nemám je ráda. Jen se tam chci podívat.
Nijak moc jsem se neupravovala. Jen jsem si malým množstvím make-up zakryla kruhy pod očima s kterými už mám pár měsíců problém. Pak jsem si svázala vlasy do nějakýho útvaru a to bylo vše. Můžu jít. Vůbec nevím kam. Ale je to na pláži. Takže asi budu hledat pláž.
Kupodivu jsem párty našla docela rychle.
Šla jsem po hluku. Nelíbí se mi to. Jsou tu samí opilí lidé a hudba na plný pecky. Teda pokud se tomuto dá říkat hudba. Je to spíš jako. Vlastně ani nevím co.
Asi pět minut jsem se rozhlížela jestli tady něco nenajdu. A pro mé překvapení jsem nic nenašla.
Všimla jsem si malých schůdek u takového divného stromu. Tak jsem si tam šla sednout. Vlastně ani nevím co tu dělám. Během těch 30ti minut co tady jsem tak jediné co jsem stihla je olajkovat všechny fotky Timotheé Chalamet.
Když už jsem se připravovala k opuštění tohoto nekomfortního místa uslyšela jsem zvuk rvačky. Asi to slyšeli všichni. Někdo se pere. Rvačky mě nikdy moc nezajímaly, ale. Nejdu tam. „Toppre nech toho!” uslyším vystrašený dívčí hlas. Čas nato abych odešla.
*zvuky pistole*
„Kurva” leknu se. Srdce mi začne bušit 4× rychleji.
Co to bylo? Je někdo zraněný? Mrtvý? Je to vrah? Bylo to skutečné?
Milión otázek se začalo rvát do mého mozku. Chci se tam jít kouknout a zkontrolovat situaci, ale možná by bylo lepší zavolat policii.
„Dobrý den, tady Camila Garcia. Jsem na pláži v Outer Banks. A slyšela jsem výstřel. Několikrát. Předtím se tu prali nějací kluci. Jsem tu nová. Vůbec nevím.” začnu nervózně vykládat člověku do telefonu.
„Dobrá, zůstaňte v klidu. Jste v bezpečí?”
„Myslím že jo” odpovím.
„Zkontaktovali jsme policii v Outer Banks. Dostaňte se domů? ale předtím mi řekněte vaše bydliště.” ozvalo se z telefonu.
„No. Žiju v Outer Banks v bílém domě a čislo máme 32” nemám jediné tušení co jí mám říct. Nebydlím tu ani týden. Fakt nevím ulici.
„Dobrá, to postačí. Teď tipnu tento telefonát a vy se pokusíte bezpečně dostat domů, ano?”
„Dobře, nashledanou” rozloučím se s paní.
Rozhlédnu se na všechny strany. Když uvidím, že je všude bezpečno rychle se rozuteču pryč.
Takže je tu druhá kapitola celkem o ničem, ale nevadí. Tak co myslíte. Bude Camila a Rafe spolu?? Pokud mě chcete podpořit můžete mi napsat komentář nebo vote. Ale jenom přečtení mých výplodků mé hlavy mi dělá úsměv na tváři. Takže asi čau a uvidíme se u další kapitoly
PS: Kapitoly budou vycházet obden❤️
