Planet Earth lPozastavenol

1

"Notak, Marie vždyť to tu ani neznáš. Je skoro jedenáct večer. Kam jdeš?!" křikl zamnou táta. Stěhovali jsme se z Pardubic do Brna, přesněji na vesnici. Jsem naštvaná, měla jsem v Pardubicích přátelé a školu. Sice je mi osmnáct ale peníze na svůj vlastní byt ještě nemám. Nevěděla jsem kam jdu, páč jsem v Telnici poprvé v životě. "Fuu taková kočka tady na vesnici?" pískl zamnou nějaký kluk. Nevěděla jsem jestli se otočit nebo pokračovat v cestě. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. "Hej kotě!" křikl na mě Protočila jsem oči a přidala do kroku. Asi nebyl nejlepší nápad odejít z baráku když začíná být tma. Zvlášť když to tu neznám. "Neslyšíš snad?!" začal se smát, slyšela jsem za sebou kroky které se každou chvíli blížily. "Pusť mě!" vypískla jsem když mě chytl za zápěstí a otočil si mě k sobě. "Seš kus" ušklíbl se a zkousl si ret. Snažila jsem se mu vymanit ze sevření ale nepodařilo se mi to. "Kousek od tud bydlím" začal mě táhnout neznámo kam. Už jen z toho jak se na mě díval mi došlo co má v plánu. Začala jsem se vzpírat a křičet. "Drž hubu" křikl. "Nikdo tu není, nikdo ti nepomůže" vysmál se mi. Křičela jsem dál, za zkoušku nic nedám. "Zmlkni tu tvou krásnou pusinku a přestaň se snažit utéct" zasmál se a hned na to mi na tváři přistála jeho dlaň. "Hej co děláš?!" křikl někdo v dálce. "Pojď! Dělej" zavrčel na mě ten kluk a táhl mě nejspíš k němu domů. "Okamžitě jí pusť!" vykřikl ten neznámý a rozběhl se k nám. "Nepleť se do toho!" křikl kluk co mě držel za ruku na toho druhého. Během chvíle ležel na zemi. Šokovaně jsem to sledovala a snažila se pobrat co se právě stalo a co se mohlo stát kdyby někdo nepřišel. "Jsi v pohodě?" sklonil se ke mně. Měl kapuci a byla tma takže jsem mu moc do obličeje neviděla. "Asi jo" vyklopila jsem ze sebe. "Asi?" uchechtl se. "Já nevím"  vydechla jsem zoufale. Je mi do breku. "Děkuju" zašeptala jsem. "Klidně si tu kurvu nech" zvedl se ze země, flusl mi před nohy a odešel. "To nic. Je snad jasný že zakročím" pousmál se. Kývla jsem na souhlas toho že to chápu a zadívala se na mé boty. "Doprovodím tě domů. Co si tu vůbec dělala?" sundal si kapucu. "Měla jsem vztek tak jsem se šla projít. Nevím cestu domů, přijela jsem sem až dnes a neznám to tu" stydlivě jsem mu odpověděla. "Adresu znáš?" povzdechl si se smíchem. "Jo" kývla jsem a adresu mu nadiktovala. Celou cestu jsme si povídaly. Zjistila jsem že bydlí kousek, jmenuje se Petr, má kočku, má devatenáct a bydlí s babičkou. "Děkuju ještě jednou" nervózně jsem si pohrávala s lemem rukávu. "A já ti ještě jednou říkám že to nic nebylo" zasmál se a vtáhl si mě do objetí. "Měj se" odtáhl se a pak se vydal ulicí pryč. "Kde si byla?!" přišel ke mně táta když jsem za sebou zavřela dveře a vyzula si boty. "Projít se, promiň nechtěla jsem odejít" šeptla jsem provinile. "Tohle už mi nedělej" zakroutil hlavou a odešel do obýváku...

Čaukyy, jsem tu opět s  novou fanfikcí, tentokrát na Péťu. Chtěla bych vědět váš názor prozatím 💗🙈 Hezké Vánoce! 💗🌲