-3-𝑠𝑡𝑒𝑙𝑙𝑎

2.1K 42 2
                                    

Chloe
„Ty víš proč je tak smutnej?" Zeptala jsem se a šťouchla do Amy. „Ne, nikdo to neví" pokrčila rameyn a věnovala se dál tomu co říkal. Já jsem se zaměřila na něj. Je hezkej, to sakra že jo. Vysokej, delší blond vlasy, vypracovaný tělo který jde vidět i přes jeho košili, prostě dokonalej chlap. I když je mu tak 27, tak to nic nemění na tom že je sexy.

Netuším kde se tohle ve mě bere takhle o někom přemýšlet. Moje zkušenosti s nějakým mužem nejsou. Nikdy se nestaly a obávám se že ani nestanou.

Usmál se jednou, teda spíš se pousmál a pak si nejspíš uvědomil co udělal a nechal toho. Něco ho trápí jde to na něm vidět.
„Dalton k tabuli" ozval se jeho hlas. „Jak se to počítá?" Zeptala jsem se v rychlosti Amy. „Teď to vysvětloval, prostě to vykrátíš  pak vy-" „Tak sebou trochu hejbni nemáme na to celej den" protočil očima. „Debil" šeptla jsem si pro sebe a vydala se k tabuli.

„Tak šup počítej" podal mi do ruky fixu. „My jsme tohle na minulé škole nedělaly" řekla jsem a fixu mu chtěla vrátit. „To je nová látka kterou jsem před chvilkou vysvětloval" řekl vcelku nasraně a já protočila očima. „Máš za pět Chloe" řekl bez jediné emoce.

Švihla jsem s tou fixou na stůl a rozešla se zpátky k lavici. „Kretén" řekla jsem směrem k Amy.

„Dneska je ještě víc nasranej než obvykle" uchechtla se. „Jsem ho vytočila asi já" protočila jsem oči. „Hele nezajdeme po škole třeba do kavárny nebo tak?" „Jasně můžem akorát to tady moc neznám" „Tě provedu a na náměstí je jedna hrozně skvělá kavárna." Usmála se a já přikývla.

**********

„Nic o sobě nějak nevím, tak mi řekni něco" usmála jsem se na Amy. „No...Mám rozvedený rodiče. Jsem jedináček ale strašně by jsem chtěla mít sourozence. Víš o kterýho by jsem se starala a tak-" odmlčela se a pak pokračovala. „No mám přítele, někdy ti ho představim. Jmenuje se Harry a chodí do třeťáku. To je asi všechno nějaky více nevím co by jsem ti řekla" pokrčila rameny, usmála se a upila ze svého latté. „Teď ty" řekla a já se zhluboka nadechla. „No mamka mi umřela, když jsem byla malá-" odmlčela jsem se a podívala se na její obličej. „Nechci lítost nebo tak je to už dlouho i když mi někdy fakt chybí" „Dobře ale děkuju že jsi mi to řekla" pousmála se a já pokračovala. „No můj otec má přítelkyni s kterou má dvě otravný děcka který otravují můj celej život. Takže to není zas tak super mít sourozence. A od té doby co se narodili se o mě nějak vůbec nezajímají nebo mi pořád říkají že je všechno moje vina jen kvůli tomu že jsem se narodila a tak ale to je jedno už jsem si zvykla" pokrčila jsem rameny.

„Je to hrozný, jak tě můžou takhle přehlížet? Jsi pořád snad jeho dcera ne?" „No to jsem ale on je má radši a já se těším až dostuduju nešetřím si a vypadnu od tama."

„Hele kdykoliv ke mě můžeš přijít a přespat u mě táta je stejně pořád pryč a když není pryč tak je opilej doma takže si ani nevšimne, že tam je o člověka navíc" uchechtla se ale já poznala že jí to trápí. „Nemusíš přede mnou dělat, že tě něco netrápí je to v pohodě" pousmála jsem se a objala jí. „Dobře, děkuju" pousmála se a otřela si slzy z tváře.

*********

„Ty na škole nemáš žádné kamarády, že jsi seděla sama?" Zeptala jsem se jí opatrně. „No, já na škole nejsem moc oblíbená patřím k takovým těm šprtům i když právě moc nejsem, většinou se neučím na nějaký testy a tak. Takže nevím proč se to o mě vypráví. Měla jsem jednu kamarádku ale ta se odstěhovala do evropy, takže si teďka už ani nevoláme. " pokrčila rameny a já si vzpomněla na Stellu.

Moji nejlepší kamarádku v Hustonu. Od tě doby co jsem odjela jsme si nenapsali a ani nezavolali, bojím se, že to dopadne stejně.

„Teďka máš mě a jestli tohle o tobě bude někdo říkat tak se setká s mojí pěstí" řekla jsem a ukázala na moji pěst. Amy se zasmála a já s ní. „Myslela jsem to vážně!" Vyhrkla jsem. „Věřím ti a děkuju" „Neděkuj, jsi moje kamarádka a nikdo ti nebude ubližovat."

*********

Byla jsem už doma a ležela v posteli. Najednou mi hrozně zakručelo v břiše. Nic jsem dneska nesnědla to bude asi tím.

Zvedla jsem se a sešla schody a měla namířeno do kuchyně.
Cestou jsem šla kolem jídelny ze které jsem slyšela hlasy. „Jaký byl váš první den v nové škole?" Zeptal se jich otec a mě se do očí nahrnuli slzy. Radši jsem se otočila a šla zpátky do pokoje. Nepotřebuju jejich zlé pohledy na to že brečím. Vyšla jsem schody a zamkla se ve svém pokoji.

Chtěla by jsem pozornost alespoň trochu, jediný od koho jsem měla pozornost byla moje nejlepší kamarádka. Která mi taky už pěkně dlouho nezavolala. Má na práci něco důležitějšího než řešit semnou moje problémy. Od otce nemám pozornost vůbec ani od ostatních co tady žijou. Mamku taky nemám, nejhorší je že tady není ani hřbitov na kterým je pohřebená. Nemám tady nikoho. Jsem sama na všechno...

Brunetka❤️
Zlato, zítra o půl tě vyzvednu jestli chceš😉

Přečetla jsem si zprávu a na tváři se mi vytvořil nemalí úsměv. Utřela jsem si slzy a odepsala jí.

Me
Budu ráda, samozřejmě jestli ti to nevadí😁

Brunetka❤️
Kdyby mě to vadilo neptám se😉

Me
Dobře, děkuju moc❤️

Brunetka❤️
Nemáš za co ❤️

Me
❤️

Telefon jsem položila a dala si ho na noční stolek. Zavřela jsem oči a snažila se usnout i přes kručení v břiše a bolest hlavy. Která se pořád a pořád stupňovala.

Když jsem skoro spala celým pokojem se ozvalo moje vyzvánění. „Doprdele" zaklela jsem a telefon si vzala do ruky.

Stella

Klikla jsem na jedno ze dvou tlačítek a telefon přestal vyzvánět. Seru na ní. Nemohla si na mě najít čas někdy jindy než o půl 11 večer?

<3
23.1. 2022

We can't  Kde žijí příběhy. Začni objevovat