Prokletí tarotu: Rub (dokončeno)

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

A M I R A H    L I L I T H    L A Y O L D O V Á
- šípková komnata -

Seděla jsem na místě mé matky. Měla vždycky ten nejlepší výhled na všechny přítomné, a především ven z okna. Viděla až za hory a kopce.

Schovala jsem si hlavu do dlaní a chystala se znovu rozbrečet, když v tom někdo vešel do komnaty.

„U všech bohů Amirah, měla by ses převléct a nechat při nejmenším učesat," tetička Arista kráčela ke mně a poté se posadila na své místo. Okolo našich nohou proklouzlo několik vlkodavů, jako slizcí hadi, a já si povzdechla.

Vzhled mi v těchto dnech připadá jako to nejmenší. K čemu mi jsou kusy drahé látky na těle, když dokážu sotva zvednout hlavu a pohlédnout komukoliv do očí.

„Kdo by to byl kdy tušil," Arista si sedla pohodlněji. „Mistryně jedů se sama nechá otrávit," jako by se snad uchechtla. „Pravděpodobně to pouze přehnala se svou dávkou," ještě si pro sebe zamumlala několik vět, ale já jí nevěnovala pozornost. Její tmavě šedé šaty se dotýkaly těch mých a vlkodav, kterého měla na blízku mě pozoroval svýma velkýma očima.

Proč vlastně tetička nemá také černé šaty? Je to snad povinnost, když zemře kdokoliv blízký, natož vlastní rodina. Avšak jsem se to rozhodla neřešit, protože i to je pro mě momentálně naprostou zbytečností.

Nakonec jsem se však přemohla k odpovědi. „Někdo musel mou matku otrávit," řekla jsem a zamyslela se, pro koho má matka byla cílem. Že by jí snad zabili Cutleři? Jenže jak by se dostali až sem do zámku bez toho, aniž by si jich kdokoliv všimnul?

„Myslíš si snad, že by se tvá matka nechala otrávit? Má sestra byla vždycky schopná vycítit jakýkoliv jed v jakoukoliv chvilku. A věř mi, že ne jednou se ji povedlo zachránit někomu jinému krk." Arista se ke mně naklonila, abych jí věnovala pozornost a pečlivě naslouchala.

Odkašlala jsem si, neboť jsem toho za poslední dva dny moc nenamluvila. „Takže se vážně domníváš, že člověk, který je schopný zachránit někomu život před jedem se jím potom zabije? To mi nedává smysl." I kdybych nad tímto přemýšlela desítky hodin, stejně bych došla ke stejnému závěru – má matka byla tou nejchytřejší osobou, kterou jsem kdy poznala a i přesto, jak vždycky hazardovala se svým životem, byla také jedna z nejzodpovědnějších.

„A ty si snad myslíš, že vždycky ze všeho vyvázla naprosto zdravá? Ne jednou se ocitla ve velice špatném stavu."

Okamžitě jsem zbystřila a pohlédla jí do tváře. „Co to povídáš?"

„Co takhle procházka po královské zahradě?

//

Byl konec jara, začátek léta, a proto se všechny květiny natahovaly ke slunci a okvětní lístky hrály do všech odstínů barev.

Před procházkou jsem se ještě odebrala do své komnaty, kde jsem se převlékla do jednoduchých černých šatů, přes ramena přehodila téměř průsvitný tmavý šál, sepnula si vlasy a vydala se do zahrady, kde mě již čekala Arista.

„Tvá matka byla pokaždé stejné kvítko, jako větřevník," začala, když jsem se dostatečně přiblížila.

Společně jsme se vydaly do krás královské zahrady.