Prokletí tarotu: Rub (dokončeno)

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

 A M I R A H    L I L I T H    L A Y O L D O V Á
- černá síň -

Stála jsem u její rakve a mlčela. Ve své duši jsem cítila tíhu, jako kdyby něco nebylo správně... ještě nás neměla opustit. Také jsem si nemyslela, že když začne hrát smutečná hudba, což je pouze jemná symfonie houslí a lyry, vyvolá to ve mně tak silnou reakci. Popotahovala jsem a doufala, že se mnou nebude chtít nikdo začít konverzovat.

Sotva jsem opustila pódium a mířila k rakvi, spousta dam si mě odchytla. Každá však zmiňovala to stejné: jak moc jsou smutné, jaká to tragédie a také, jak moc se podobám své matce. Ale co jsem jim na to všechno měla říct? Samozřejmě, že je to tragédie a čím více na mě budou mluvit, tím to všechno jen zhorší. Lidé od dvora jednoduše nevědí, kdy mají konečně zmlknout.

Jenže ze všeho nejvíce mi bylo líto otce. Stále nezměnil polohu, ve které seděl, ale nezdálo se, že by tentokrát pozoroval protější stěnu jako vždycky, ale pozoruje prostředek místnosti. Zrak upírá na jeho mrtvou ženu.

Jak se asi teď cítí? Nemůže říct jediné slovo, zareagovat, jakkoliv konat. Jeho duše je v těle držena jako ve vězení a nikdo mu nemůže pomoct.

Vzdychla jsem a rozhodla se za ním vydat, protože to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat, je ho aspoň držet za ruku, ale cestu mi zastoupila lady Zlatovska.

„Ach ta tragédie," promluvila s tak silným přízvukem, až jsem ji skoro nerozuměla. „tvá matka měla velice silnou osobnost. Před lety mi hodně pomohla a doposud jsem neměla příležitost ji to všechno vrátit." Slova ukončovala příliš rychle a tvářila se nad míru žalostně.

Lady Zlatovska má dlouhé, bujné světlé vlasy skoro až po pas. Při mluvě si k dramatičnosti dopomáhá rukama a její vysoká postava mě až děsila. Je vskutku velice hubená, ale až nepřirozeně krásná. Působila jako děsivé, přibližující se slunce.

„Pomohla s čím, jestli se mohu zeptat?" Normálně bych se neptala na žádné podrobnosti, neboť má matka za svůj život pomohla spoustu ženám. Ne jedna má na ní nespočet nezapomenutelných vzpomínek, avšak Lady Zlatovska mi vždycky připadala sympatická a neprohnilá až do morku kostí. Když nás matka brávala do Slunného města, kde se narodila, lady nás pokaždé navštívila a dovážela nám sladkosti. Nevadilo ji strávit na cestách několik dlouhých dní, protože si velice vážila stráveného času s mojí rodinou. Po cestě nazpátek nás také vždycky pozvala do její domoviny Písčitu, což jsme pokaždé přijaly. Znovu nás tedy zahrnula dobrým, kořeněným jídlem a na cestu nám věnovala drahé, na dotek velice příjemné látky.

Lady se ke mně naklonila a v nose mě zašimral její silný, nasládlý parfém. „Měla jsem problémové těhotenství a královna Bohéme pro mě byla oporou v těch nejkrušnějších časech... naštěstí se mi narodil roztomilý chlapec Daniel, který je však dneškem už dospělým mužem – čas tak rychle utíká."

Pousmála jsem se. „Jsem ráda, že na ni všichni mají tak dobré vzpomínky."

Znovu se narovnala. „Ano, to ano. Jak na ni, tak i na vaši kmotřenku," překvapením jsem zrychleně zamrkala.

„Kmotřenku?" Zopakovala jsem hlasitěji.

Lady Zlatovska se uchechtla. „Přece jste si nikdy nemyslela, že vám vaše prostřední jméno Lilith jen tak spadlo do klína."

„To ne, já jen," zastavila jsem se. „Já jen že mi má matka říkávala, že jsme se sestrou pojmenované po bohyni Lilith. Nikdy jsem neměla důvod tohle jméno spojovat s žijící osobou." Vzpomínkami jsem se vrátila ke každému momentu, kdy si pamatuji zmínění Lilith a nepochybuji o tom, že mám pravdu. Moje matka nikdy nezmiňovala nikoho konkrétního.

„To je ji podobné," řekla a vypadala, jak kdyby se nad něčím zasnila. „Ale pamatuji si, že se královna Bohéme a Lilith tehdy pohádaly. Bylo to ošklivé a možná je to rozdělilo takových způsobem, že na ni královna chtěla zapomenout."

Postrádala jsem vůli dýchat, neboť se mi realita zase otřásla. Jak kdyby snad žádný z mých dní nemohl být klidný a spořádaný. „Lady Zlatovska, netušíte, kde by se Lilith mohla v těch dnech nacházet?" Má matka měla spoustu známostí a přátel, ale málo blízkých. A pokud znala tak dobrou přítelkyni, že po ni pojmenovala své děti, musím ji poznat.

„Matně si pamatuji, že její kořeny sahaly také na Jih k Jetelkové vesnici. Ta se ani nenachází nějak zvláště daleko, pouze za řekou Calinvou."

Přikývla jsem. „Dobře, moc vám děkuji za informace."

Takže já i Czarina máme kmotřenku. Skutečnou osobu, která možná bude vědět, proč můj otec už nemluví. „Vrátím se teďka za svým otcem. Za všechny Layoldovi vám také děkuji, že jste nás poctila vaší přítomnosti a mohla se tak rozloučit s výsostí královnou."

„Ani si neumíte představit, jak ráda jsem viděla vaši milou tvář, princezno Amirah. Tolik jste vyrostla," řekla, pohladila mě po vlasech a vydala se zpátky za svým manželem a synem Danielem.

Na vteřinu mě zahřál pocit adrenalinu, že někde najdu a doženu Czarinu a všechno ji to povím. Nadchnul mě ten pocit, že bych ji řekla něco, o čem určitě absolutně nic netušila a my bychom celé tohle tajemství rozluštily, ale bohužel je všemu jinak. Má sestra už je někdo, koho vlastně ani neznám.

Vrátila jsem se zpátky na stupínek, kde byl již pouze můj otec a postavila se vedle něj. Stiskla jsem jeho ruku tak pevně, jak jsem jen mohla a přála si, aby mi stiskl opětoval.

„Všichni o ni mluví tak krásně," zašeptala jsem a pohlížela do davu. „Ale každý ví, že i ona měla stinné stránky... byla příšerně dokonalá," vyslovila jsem, zasmála a znovu se rozbrečela.