Black Raven [Ereri/Riren]

Kapitola 3.

,,Proč si myslíš, že má takovou intoleranci na oheň?" Ozvalo se šeptání.

,,Každý má intoleranci na oheň, ty huso hloupá!" Odpověď doprovázelo mokré plesknutí.

,,Ouch, to studí..." zafňukal jemnější hlas.

,,Ticho buď a ochlazuj ho. Má teplotu vyšší než jsem kdy viděla!" vzdychl zhrozeně hlas hlubší.

Místností proudil chladný vánek. Hnědovlasý mladík měl orosené čelo od očividné vysoké horečky a mokrých hadrů, které mu sestřičky přikládaly na tělo ve snaze snížit přílišné tělesné horko. Mohl cítit lehký větřík ovíjející se kolem jeho obnažených svalů. Odhadoval, že na sobě měl pouze kalhoty. Teplota v pokoji byla na zdejší poměry normální, ale pro něj stále příliš vysoká. Jeho tělo to už horko těžko zvládalo při cestě, natož po požáru. Avšak mohl být rád, že ještě žije. Normálního mortemského vojáka by souhrn událostí včerejšího dne doslova zabil, protože jejich prochladlá těla nebyla na horko zvyklá. Klidně by mohl zamrznout v kusu ledu a přežít to, ale kdyby měl být upálen, byla by to pravděpodobně ta nejhorší smrt.

,,Podívej, už se probouzí!" zašeptal jemnější hlas.

Hnědovlasý mladík pootevřel nejdříve jedno oko, poté to druhé. Emeraldová kukadla měl lehce zarudlá a jejich jas mírně povadnul. Reprezentovaly jeho emoce jako otevřená kniha. Jeho obličej mohl mít na sobě poker face, ale jeho kukadla vždy ukazovala pravý opak. Byla to jeho brána do duše a kdo v nich neuměl číst, nikdy nepochopil, kdo byl hnědovlásek doopravdy zač; co si myslel a co byl naučen říkat, aby neměl problémy.

Když otevřel oči a přivykl si na šero, dva šeptající hlasy, které podle něj patřily nějakým dívkám, tu již dávno nebyly. Ležel v planém pokoji z tmavého dřeva, kde se nacházelo několik postelí oddělených dřevěnou zástěnou. Nebyl plně zařízený, ale nedalo se říci, že je strohý. Vedle každé palandy byl stolek, na kterém ležely různé věci; od léků po lékařské nástroje až k osobním věcem. Lišilo se to podle pacienta. Bylo tu pár oken, jedno zrovna za ležícím Erenem, jež měla lehký zelený saténový závěs a zatáhlé žaluzie z důvodu prudkého slunečního světla svítícího do místnosti. Dále se zde nacházely kabinety s léky, zkumavky, prostě vše co bylo potřeba k léčbě.

Pomalu se posadil. To, že měl horečku, věděl. Viditelné přehřátí organismu nebylo v jeho případě nevyloučitelné, ba naopak celkem očekávané. Zhluboka se nadechl a roztřásl. Chvění jeho těla by se dalo přirovnat k rozevlátým sametovým závěsům. Byla mu zima a při každém ovanutí vánkem se jeho stav zhoršoval. Jeho tělo vypadalo jako louka po spadnutí rosy; kapičky potu stékaly po jeho vypracovaných snědších pažích. Na místě, kde předtím ležel, zela na lůžkovinách propocená skvrna. Jeho čelo bylo to samé; otřel si ho zápěstím, ale za chvíli to mohl dělat znova. Rozpuštěné vlasy měl přilepené k obličeji. Cítil se, jako by probděl celý týden. Zavíraly se mu oči, a kdyby neměl na práci důležité věci, rozhodně by zde opět usnul. Jeho jediným pohonem byla myšlenka na stále vzrůstající nebezpečí.

Plně si nepamatoval, co přesně se stalo po úniku z pekla domu. Nepřemýšlel nad minulostí dlouho, neboť věděl, že musí zmizet. Kdyby tady zůstal, bylo by jeho horečka podezřelá. Momentálně pracoval s logickým úsudkem, že jeho ošetřovatelé mají na mysli nějakou infekci, leč to doopravdy nebyla invaze cizích virů do jeho organismu, ale nezvyk na podnebí. Vstal a oblékl si své věci, jež byly úhledně poskládané na komodě za otevřenými dveřmi. Upevnil na sebe pečlivě opět všechny opasky a do bot zasunul znovu zbraně, které mu byly odejmuty při svlékání. Látka se mu začala lepit na mokré tělo. Leckdo by se cítil nekomfortně, ale on byl zvyklý vyčkávat dny v bažinách, než měl možnost zabít svůj cíl, tudíž mu to tolik nevadilo. Pohyboval se opatrně a pomalu, jako špion. I přes těžkost jeho bot nevydal jediný zvuk. Pohlédl na okno vedle postele a opatrně ho otevřel.

Mírná světélka v očích mu způsobil fakt, že se nachází v přízemí nějakého domku a dle okolní architektury ještě stále v Ancoře, ale bohužel na neznámém konci vesnice. Jeho momentální starostí bylo jít sehnat koně. Obyčejně by si šel pro svého, neboť to byl speciálně cvičený oř - navíc k němu měl jistou citovou vazbu. Bohužel by to bylo nápadné a nepředpokládal, že koně se nachází stále ve stáji vedle hostince, bůh ví zda jejich příbytek neshořel také a zvířata nezahynula. I tak nehodlal riskovat hon za něčím, u čeho neměl jistotu stálé existence. Bylo by to jako hledání jehly v kupce sena. Při uvědomění, že všechny jeho informace a majetek shořel také, ho polila další vrstva potu.

Otočil hlavu. Kroky, které slyšel, patřili jedné z jeho ošetřovatelek. Byl posazený na okenním parapetu a hodlal skočit. Dívka otevřela ústa ve snaze něco říct, ale on na ni jen mrknul a přehoupnul se z okna ven. Před útěkem od nemocnice ještě slyšel výkřik a řinčení nádobí co donesla.

Neběžel dlouho. Po chvíli se jeho kroky spíše změnily na jednoduchou chůzi. Byl by mezi obyvateli vesnice velice nápadný, kdyby nebyl jeho krok úměrný tempu okolních obyvatelů. Dával by tím najevo svou provinilost, navíc by si mohli myslet, že je zlodějem. Zastavil se až uprostřed náměstí u kašny s ledovou vodou. Zhluboka se nadechl a napil se. Posazený na okraji kamenné studánky s vyvěrající průhlednou tekutinou se díval na svůj vlastní odraz. Neviděl sebe, nýbrž masového vraha milionů nevinných lidí, jež se nehodili armádní politice a odporovali nekonečné válce proti Elisijcům. Viděl na své tváři červenou kapalinu lidí, co zemřeli pod jeho rukou. A nejhorší na tom bylo, že nezabíjel pouze dospělé, ale děti též. Tolik mladých životů zmařených jedním výstřelem litého železa poháněného trochou střelného prachu.

,,Jste v pořádku?" vyrušila ho něčí teplá ruka na rameni. Otočil se a málem by dotyčného z reflexu uhodil, kdyby se včas nezadržel. Osoba to postřehla též a jen se tomu zasmála. Před ním stála dívka oblečená v obyčejných lehkých šatech s hnědou zástěrou a čokoládovými vlasy v culíku.

,,Jsem Sasha." Osoba podala mladíkovi svou ručku. Ten na ni chvilku hleděl, ale nakonec jí svoji také podal.

,,Emeris." Pronesl suše. Upřeně ho pozorovala svými kukadly, než se pod jejím pohledem ošil a dodal:,,Ano, jsem v pohodě."

Bylo to spíš zamumlání než věta, ale zřejmě stačila. ,,Nemáš hlad? Zrovna jsem upekla koláč a napadlo mě, jestli bys neměl chuť. Vařím pro radost, a když jsem dneska měla to volno..." Pokrčila rameny. Když hnědovlásek nic neříkal, pokračovala. ,,Tebe si pamatuji, včera si zachránil to dítě a ženu z toho hostince. Rádi by ti poděkovali, ale bojí se tě. Vypadáš strašidelně!"

Eren se uchechtl:,,Bod pro mě, alespoň se ke mě nikdo nebude přibližovat."

Dívka se začervenala. ,,Hele, ale já se tě nebojím, věř mi, viděla jsem horší věci. Tak chceš jídlo nebo ne? Vlastně já se neptám, to je rozkaz, tak pojď, můj dům je jen za rohem!"

Hnědovlasá slečna chytila mladíka za ruku a začala ho tahat směrem k jednomu ze stavení, než stačil vůbec něco říct.