Black Raven [Ereri/Riren]

Kapitola 11.

Probudilo ho jemné poklepání na rameno. Ani si neuvědomil, že spal, dokud sebou netrhl. Bylo divné, že neslyšel osobu přicházet. Usnul zřejmě na ruce, protože ji měl necitlivou a na omak úplně ledovou. Po snovém vystřízlivění si všiml, že nad ním někdo stojí. Hanji se k němu skláněla. Jakmile viděla, že je vzhůru, malinko se na něj usmála a pokynula mu, aby ji následoval. Narovnal se.

Venku byla již dávno noc a hvězdy svítily jasně na obloze. To v Mortemu neměli - neustálá mlha a mraky zabraňovaly jakýmkoliv slunečním paprskům proniknout na půdu, tudíž nešly v noci vidět ani hvězdy. Jen jeden den v měsíci viděli záři a to Měsíc, který v úplňku svítil na Corax a ten se nádherně leskl.

Hnědovlasý mládenec se podíval na pobledlou Kapitánovu tvář a zvedl se ze židle. Zasalutoval Hanji, jež si s ním vyměnila místo na stoličce a rozešel se pryč. Byl ale pouhým slovem zastaven.

,,Jak?" Zeptala se do ticha místnosti čtyřoká žena. ,,Jak jsi mu zachránil život? Tolik lidí umřelo na tento typický druh smrtelného jedu..." Odmlčela se. ,,..Nevěřím... Nevěřím ti, že to byla pouhá náhoda či směs pár bylin... Věděl jsi, jak mu pomoct, že?"

Ticho přehlušovaly pouze mělké nádechy pacienta ležícího na lůžku, které se nezřetelně prohlubovaly. Mladík by přísahal, že se kolem něj zastavil čas. Propnul prsty na obou rukách a s ledovým klidem se otočil: ,,Možná, je na vás, abyste zjistila pravdu."

Podvědomě si promnul obvázanou ruku a věnoval Hange dlouhý pohled, než vyšel z místnosti pryč. Voják mu podal jeho zakrvácenou uniformu. Kvůli zraněním si ji mohl pouze přehodit přes ramena. Momentálně byla jeho cílem jedna věc - shledat se s informátorem, který měl být někde ve městě. Poté, co ho pár doktorů prohlédlo a on je ujistil, že je v pořádku, podepsal pouze pár papírů a mohl odejít. Ovšem, nechtěli ho zatím pustit ze služby, kvůli jeho zdánlivě výbornému zdravotnímu stavu; úmyslně tedy narazil do sloupu a následně do zdi. Jakmile to viděli, poslali ho pryč se slovy, že tam nemá co dělat.

Teď se nacházel v jedné uličce v odlehlejší části města. Ve své rodné zemi by zakrvácený voják dělal na ulici rozruch, ale zde? Naopak. Lidé si ho nevšímali, ba to dokonce vypadalo, že ho ani nezaregistrovali kolem procházet. Uvědomil si, že tu něco nesedělo. Postupně mu střípky skládačky začaly zapadávat do sebe, a když už konečně docházel k závěru proč, z přemýšlení ho vytrhnulo prudké škubnutí něcí ruky. Otočil se. Blonďatá slečna v šatech, na podpatcích a klobouku na něj koukala, jako kdyby zradil vlast.

,,Měl by sis dávat víc pozor, kam šlapeš, skoro si mě převálcoval...." Odsekla nezúčastněně. ,...a vůbec? Jak to vypadáš? Naposledy jsem tě viděla takhle domláceného, když jsi potkal na bojišti Holubici."

Zhluboka se nadechl a vzdychl: ,,Nezačalo to tu vůbec nejlíp. První jsem byl za žháře, takže jsem musel utéct. Popral jsem se s nemrtvým, byl jsem soudem přinucen nastoupit do armády, přepadli nás, zachránil svého důstojníka od mortemského jedu a teď jsem tady."

Následovala dlouhá minuta ticha, než na něj začala žena řvát.

,,Erene, ty debile!" rozhořčeně ho čapla za zátylek a silou ho sklonila dolů. Vyhrožujíc mu prstem, zatímco byl předkloněn, na něj tiše syčela: ,,Víš vůbec do jakého nebezpečí ses dostal!? Vyléčit nadřízeného z našeho jedu? Si se úplně posral ty vole! Je to nepřítel! Měls' ho nechat chcípnout!"

,,Kdybych ho nechal chcípnout, mohl bych si sbalit saky paky a jet hned zpátky na svou vlastní popravu! Pusť mě Anne, to bolí, au!" Úpěl, zatímco ho ženská tahala za vlasy.

Když ho konečně slečna pustila, odstoupila dál a zamyslela: ,,Nepamatuji si, že bychom organizovali nějaký útok."

,,Vy ne? Tak v tom případě v tom bude někdo třetí. A ten jed nebyl přesně mortemský, bylo tam... něco jiného."

Blondýna se zamračila. Odfkla si. ,,Úžasný." Rozhodila rukama. ,,Jsi si vědom toho, jaký účinek má spojení naší a jejich krve?"

Zelenoočkovi se rozšířily zorničky. ,,Kurva, to mi v té chvíli ani nedošlo!" Plácl se do čela. Moc dobře znal všechna ta vyprávění.

,,Jsem ráda, že jsi si tohoto průseru vědom. Což znamená, že to budu muset nahlásit a věř mi, nikdo nebude nadšený." Odsekla blondýna, načež se beze slova otočila a odešla z uličky pryč.

Hnědovlasý mladík čekal deset minut, vstřebávající tíživé uvědomění jeho činů, než vyšel z uličky též, úplně opačným směrem.

Pár hodin bloudil po městě ve snaze zmapovat vše užitečné. Našel nějaké zkratky a dokonce docela dost míst vhodných k odstřelování. Měl nápad, ale netušil, zda ho bude moct realizovat za pochodu. Svou zbraň nechal uhořet - ano, politováníhodná událost - a nevěděl, jestli vůbec dostane nějakou služební. Jistě, měl dvě - ty ale byly situovány pouze na střelbu v první linii, a do toho je nechal v boji, takže už neměl ani ty. Politoval se, protože zapomněl Anne říct, aby mu nějakou bez sériového čísla s náboji zajistila. Musel jí to říct příště. Zatím se mohl jen nečinně angažovat jako poslušný vojáček na hrací desce čekající na další tahy jeho velitele.

Mělce se nadechl. Seděl ve velké společenské místnosti v budově nemocnice společně s dalšími třemi kolegy; černovláskou ze soudu, koní hlavou a Sashou. V rukou měl karty, se kterými si neustále hrál, zatímco opětoval Mikase její ledový pohled. Nemohl si nevšimnout její podobnosti s Kapitánem. Sem tam ven vycházeli a vcházeli vojíni. Byli tišší a nikdo si jich nevšímal.

,,Erene!" Zaječela čtyřočka, když rozrazila dveře do větší prosvětlené místnosti. Na sobě měla zakrvácený plášť přehozený přes jedno rameno, jelikož ruku měla stále v ortéze - zlomená klíční kost nebyla žádná prkotina, která by se vyléčila ze jeden den. Nicméně hnědovlasý mladík byl dobytý víc. Zbytek jeho jednotky již věděl, co se stalo. Nevyptávali se, ale pořád zde byla vůči novému vojínovi lehká hostilita.

Rozcuchaný hnědovlásek převlečen do čisté uniformy se na ni pouze ledovým pohledem podíval.

,,Schovej mě! Něco jsem solidně posrala!" Zaúpěla Hanji, zatímco se zkoušela schovat za jeho židli.

,,Plukovníku Hange Zoe!" ozval se nasraný hlas z chodby. Všichni sebou trhli, zatímco hnědovlásek pouze protočil očima. Zavrávoral, až se musel chytit desky, jelikož ho doktorka skoro srazila ze židle, když lezla pod ním pod stůl. Mezitím ťapkavé kroky bosých chodidel dorazily do místnosti. Černovlasý muž se rozhlédl kolem. Vylidněno. Kdo mohl, sebral se a stihl útéct. Najednou všichni dělali své povinnosti a nelenošili.

,,Kde je?" Zeptal se chladným hlasem Kapitán. Eren k němu zvedl hlavu a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Nohy měl na stole, v rukou pořád míchal karty a házel je do své čepice umístěné na stole pár metrů od něj sledujíc, kolika z nich se trefí. Místo slušné odpovědi si rýpnul: ,,Nemocniční ti sluší, Levi," zavrněl k němu.

Kapitán se zhluboka nadechl. ,,Netykejte mi, Jaegere, husy jsme spolu nepásli!" osopil se na něj. ,,Tak kde je!? Já vím, že ta čůza tady někde je schovaná!" Zelenooký mladík si odfrkl. Levi neměl daleko k tomu, aby usnul ve stoje. Erena zajímalo, co tak hrozného Čtyřočka udělala, že se ji snaží najít.

Zvedl se a přistoupil k němu. Byl o dvě a půl hlavy vyšší a rozhodně robustnější co se stavby těla týkalo. Musel se sklonit, aby se černovláskovi mohl podívat přímo do obličeje. Nahnul se k jeho uchu, zatímco jednu ruku spočinul na jeho zádech a přitáhl ho blíž k sobě. Levi lehce zavrávoral a z teplého dechu se celý rozechvěl. ,,Je pod stolem..." Zašeptal mu Eren do ucha, než ho pustil.

,,Hodně štěstí!" rozloučil se než vyšel z místnosti pryč. Zanechal za sebou pouze šílenou doktorku a omámeného nadřízeného.