Po cestě života a smrti

kapitola první - May

Už deset minut pochoduji po chodníku a čekám, až mi přijede autobus. Nikdy se mnou moc lidí nejezdí, ale dnes je jich tu docela dost a už i oni začínají být docela nevrlí. Žiji se svou babičkou na venkově, kousek od lesa, je to taková samota. Když jsem se narodila, rodiče mě nechali s amonou samotnou a já je tak nikdy nepoznala. Znovu se podívám na hodiny a pak na silnici, najednou se z rohu ulice vynoří autobus s číslem 406 a nejen já, ba i otatní již stojí a tvoří frontu k nástupu. Autobus přijede z poloviny plný, takže když nastupuji já, volné dvojsedačky už nejsou k mání. V poslední sedačce je přeci jen ještě místo a tak ho rychle zasednu, řidič už pomalu zavírá dveře, když se ozve zaklepání dobíhajícího mladíka.

Vytáhnu z batohu sešit s rozpracovaným dílem, které ještě musím stihnout odeslat do školy. Po chvíli mi někdo poklepe na rameno ,,Je tady volno?" zeptá se okouzlující mladík. Sundám batoh ze sedačky a kývnu na něj, ať se posadí, dál už se věnuji jen a jen sešitu. Autobus zastaví, zvednu hlavu a podívám se z okna, jsme už skoro na konečné zastávce a tak si blok uklidím do batohu, Rozhlédnu se po autobusu, kde je nezvykle mnoho lidí včetně mladíká po mém boku. Je divné, že se tolik lidí rozhodlo strávit zrovna středeční večer na vesnici, možná se koná nějaká akce, o níž se mi amona (=babička) zapomněla zmínit. Opět se rozjedeme a já už jen sleduji ubíhající krajinu za oknem.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

O patnáct minut později jsme dojely do cíle. Všichni vystupovali a tak jsem přehodila batoh přes rameno a vystoupila též, lidé na zastávce mi přišli nějak povědomí, jako bych je už někdy viděla. Šla jsem po cestě obklopující stromy, najednou kolem mě projela úplně stejná žena s kočárkem jako ta co nastupovala do autobusu ve městě. Jak se mohla za čtvrt hodiny dostat pěšky až sem? Otočila jsem se na ní s lehkým úsměvem, žena mě přímo propalovala pohledem a nehodlala s tím přestat, zrychlila jsem krok a za nedlouho jsem už stála před naším domem.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nachází se poblíž lesa, není to nějaká obrovská luxusní vila, ale i tak to ujde. Malá zahrádka na pěstování nám bohatě stačí a dvě poschodí jsou až až.

Otevřela jsem branku, ještě jsem neudělala ani krok a můj kocourek Aide se už zvedá na stole. Vyčaruje mi na tváři obrovský úsměv, doběhnu k němu a celá šťastná ho vezmu do náruče k objetí. Zvířata jsou můj život, Aidea máme už šest let. Když mi ho amona přinesla v náručí jako dárek k desátým narozeninám, zamilovala jsem se do něj, moje srdce tak patří jen jemu. Společně jsme mu vybraly jméno Aide a i když stále nevím jeho význam, věřím, že to znamená něco úžasného.

Vejdu do domu, rovnou zamířím do šatny, kde se přezuji.

,,Amona?!," zavolám ,,jsem doma!" Nikdo se neozývá, vejdu do kuchyně ,,Amona?!," v tom se přede z rohu obývacího pokoje vynoří. ,,Tady jsem," řekne a já jí s radostí obejmu ,,ach May, co by si člověk počnul bez tvého objetí." v jejích očích jde poznat láska, občas když se do nich pořádně zahledíte, jde vidět i temnota. Tuhle její část jsem poznala už jako malá, amona mě vzala do náručí a já hned poznala, že mám v sobě kus jí. Docela strašidelný, nemyslíte.?

,,Kdes byla?," zeptám se ,,že ses tak dlouho neozývala." Amona se na mě ledabyle podívá a máchne rukou ,,Ále, jen jsem oprašovala staré věci." V hlavě mi to začne šrotovat, ale jelikož bych se větší odpovědi nedočkala, usmála jsem se a nechala to být.

Přešla jsem k varný konvici a zeptala se ,,Dáš si čaj?" Amona mi odpověděla tím, že už podávala dva hrníčky.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

S hotovým čajem jsem odešla do obývacího pokoje, když jsem uviděla, jak někdo stojí na cestě a má přímý výhled naším oknem. Odložila jsem čaj na stůl a zapnula notebook, abych odeslala práci do školy. Myslela jsem, že jde amona za mnou, dokonce i šla, jenže tu není. Tak kde zase je?

Už se chci vrátit do kuchyně, jestli tam nezůstala, když zavadím o okno. Na cestě stojí amona a baví se s tím mladíkem, který seděl vedle mě v autobusu.