Albatros, Marauders HP FF

2.část

 „Hm?", nechápal Harry a otočil se jako na povel společně s Hermionou.

Na nástupišti panoval zcela obvyklý shon, kouzelnická mládež běhala ve všech možných směrech s vozíky se zavazadly, sovami, krysami i jinou havětí, a nezdálo se, že by se dělo něco, co by stálo za pozornost. Hodinová ručička na nádražních hodinách ukazovala za pět minut jedenáct hodin dopoledne, vlak do Bradavic měl zakrátko vyrazit. Harry a Hermiona důkladně natahovali krky do strany a natáčeli hlavy po směru, který jim Ron ukazoval. Pečlivě očima prohledávali okolí, ale vlastně ani nevěděli, co mají mezi tou monotónní podívanou hledat. Když Harry naposledy svým ostřížím zrakem prohlédl, co se jen dalo, nespokojeně se otočil zpátky na Rona.

„Tak řekneš alespoň, co tam vidíš?" zeptal se ho rozmrzele. Nechápal, proč Ron vypadá tak vyjeveně, a zírá, jako by viděl něco, co v životě ještě na nástupišti devět a tři čtvrtě neviděl.

„Harry, nelekni se, ale..."

„Tak co, Rone?" vyjel na něj Harry, už značně rozčílený.

„No, víš... tamhle jsou... no, tvoji rodiče!", vyhrkl konečně a nasucho polkl. Stále držel ruku nataženou směrem, kterým se Harry s Hermionou koukali, jen s tím rozdílem, že to vypadalo, že teď čeká jako na smilování na jakoukoliv reakci, která by mu posloužila k tomu, aby mohl paži konečně stáhnout zpátky k tělu.

„Co to blábolíš?", nechápal Harry. „Rone, jestli si děláš legraci z takovejhle věcí...", pohrozil mu, ale dřív, než stačil myšlenku dokončit, naklonila se k němu Hermiona, a vysvobodila tak Rona. Stoupla si mírně za něj a nastavila před něj paži. Zamířila prstem a opatrně Harryho pobídla, aby se ještě jednou dobře podíval. A skutečně. V podstatě jen zhruba třicet metrů od něj, hned vedle otevřených dvířek do funícího vlaku, klečel nějaký chlapec před dívkou se zářivě rusými, mírně vlnitými vlasy, a přehnaně teatrálně jí něco přednášel. Rusovláska se na něj přímo ukázkově podívala pěkně z patra a pak odkráčela po schůdkách do vagónu za doprovodu hihňajících se kamarádek. Chlapec se s hraně zklamaným, avšak smířlivým úsměvem narovnal a otočil se na pohledného černovláska, který ho se smíchem poplácal po ramenou.

„Sirius", vydechl Harry omámeně, když nyní s otevřenou pusou sledoval scénku před ním. Mladík, který stál vedle jeho kmotra, se v odpověď na přítelovo gesto zazubil a vykročil i s ním Harryho směrem, takže si ho Nebelvíři mohli lépe prohlédnout. V obličeji se nápadně podobal Harrymu, jen měl maličko bujnější hřívu vlasů a byl o hodně vyšší a rostlejší. Jeho táta. A ta krásná rusovláska byla... Jeho maminka.

„Můj táta...", zašeptal Harry a Hermiona ho pohladila po zádech. V jeho očích se odrážely jen ty nejryzejší pocity a ona ho chápala, i když mu nebyla schopná plně porozumět.

K Harryho zklamání a Hermionině úlevě, James Potter a Sirius Black po pár krocích zabočili, aniž by si jich všimli. Dvěma skoky zdolali pár schodů vedoucích do vlaku a zmizeli v jeho útrobách. Hermiona preventivně stiskla Harryho paži, kterou celou dobu pro jistotu nenápadně držela, o něco pevněji, a jala se sledovat škálu pocitů, které se teď na jeho tváři střídaly. Nevěřícný údiv zahalený v slábnoucím oparu pochyb nahradilo nadšení z uvědomění, že ať se děje cokoli, tohle není sen. Chvíli stál jako opařený, než konečně zavřel ústa. Nervózně se poškrábal ve vlasech, otočil se na Hermionu, a znovu je otevřel.

„Musím za nimi," vypadlo z něj. Roztržitě stočil pohled zpátky ke dvířkám vagónu, ve kterých jeho příbuzní před pár okamžiky zmizeli.

„Ne, Harry, to nesmíš!", zadržela ho Hermiona, když se už-už chtěl vymanit z jejího sevření a bezhlavě se za nimi rozběhnout. Nechápavě se na ni podíval.

„Hermiono, je to moje rodina, snad nečekáš, že tady budu jen tak stát?", vyhrkl téměř dotčeně.

„Harry, musíš. Je mi to líto, ale nemůžeš za nimi hned teď jít." Chystal se protestovat, ale ona ho obrátila čelem k sobě a pevně chytila za obě ramena.

„No tak, vzpamatuj se!" začala důrazně s úmyslem strčit ho do ledové vody. „Co bys jim asi tak řekl? Že tady Sirius je tvůj budoucí kmotr, James tvůj táta a Lily, která ho nesnáší, tvoje máma? Harry...", oslovila ho jemně. „Dokud nezjistíme, proč tu jsme, nesmíme nic tak razantního podniknout, chápeš? Navíc, s časem si i tak není radno zahrávat. Víš, co by se kvůli tvojí zbrklosti všechno mohlo stát, jestli se někdy vrátíme do naší doby?"

„Počkej, jak tohle myslíš – jestli se vrátíme, Hermiono," ozval se zděšeně Ron, který až do teď celou situaci mlčky sledoval. Hermiona na něj nevěřícně pohlédla, povzdechla si, ale rozhodla se nereagovat. Místo toho si starostlivě prohlédla Harryho, který na srozuměnou neochotně přikývl. Vypadal už značně smířenější s tím, co mu řekla. Ale bylo jí jasné, že to, co se v něm musí odehrávat, není ani z poloviny tak snadné a jednoznačné, jak se mohlo zdát. Měla obavy, že jeho nadšení z nově nalezené rodiny bude jako časovaná bomba, a ani trochu se jí to nelíbilo. Z úvah ji vytrhla až píšťala průvodčího, která ohlašovala brzký odjezd, a Ronův hlas.

„Nevím, jak vám, ale mně se zdá, že bychom asi měli nastoupit. Když už jsme se dostali zrovna sem, a s tímhle vším, neřek bych, že máme na výběr.", konstatoval s úšklebkem a popadl svoje zavazadla. Hermiona i stále trochu šokovaný Harry, ho v jeho jednání následovali a rozběhli se k nejbližším dveřím do vagónu.