7.část

69 2 0
                                    

Hermiona pohodila kučerami a s úsměvem čtveřici opětovala pozdrav. S veškerou možnou elegancí usedla hned na kraj vedle Siriuse, po jehož levici se po stole válel Pettigrew a tvářil se nezaujatě. Na lavici naproti byli usazeni zbylí členové Pobertů; Remus, a přímo před ní James.

„Tak tě vítáme mezi námi, Hermiono." pravil Sirius a bodře ji poplácal po zádech. Ačkoli měla Hermiona masáž zad opravdu v oblibě, jeho dlaň jí zanechala na lopatkách stopu nepříjemného mrazení. Ihned se hbitě vystřela, rozpačitě si odkašlala, a nevolky střelila pohledem po Jamesovi. Seděl s lokty opřenými o stůl v podstatě jen pár desítek centimetrů od ní, a vůbec jí to neusnadňoval. Téměř ihned se na ni zeširoka omluvně usmál, pokrčil statnými rameny, a Hermionu uvnitř hrudi polechtalo známé vzrušení. Pro jistotu zamrkala, aby na ni jeho kouzlo přestalo působit.

„Díky za uvítanou." zareagovala nakonec v opožděnou odpověď na Siriusovu uvítací řeč, a aby ho v jeho štědrosti nepohoršila, mírně, ba decentně, přitom pozvedla koutky úst.

„Výborně, tak to bychom měli!" zvolal Sirius a promnul si dlaně o sebe s takovým nadšením, až se Hermiona zalekla a preventivně se pro jistotu nahrbila. „Tohle shledání si zaslouží oslavit, co myslíte." pronesl polohlasně a stočil rty do potutelného úsměvu. Pohlédla na něho s pozvednutým obočím.

„Zbláznil ses?" vyhrkl James zprudka. „Ani se neodvažuj."

„Prosím tě. No a... - proč jako ne? " protáhl Sirius, načež si v nefalšovaném údivu založil ruce na prsou.

„Není to jasný, Tichošlápku?" ozval se Remus a pokáral kamaráda pohledem. „Hermiona je holka."

„Je Nebelvírka." konstatoval znuděně Peter, aniž by zvedl hlavu ze stolu.

„Jsi pitomec." konstatoval prostě James, aniž by se nechal příliš vyvést z míry.

„Ale má pravdu." konstatoval věcně Sirius, aniž by narušil myšlenkový kruh.

„Poví mi někdo, o co jde?" ozvala se konečně Hermiona, která celý rozhovor bedlivě sledovala. „O mně beze mě?" zavtipkovala s úsměvem a tázavě si prohlédla výrazy všech čtyř Pobertů. Podle směru, kterým se diskuze ubírala, stačila díky svému pronikavému intelektu vyrozumět, že se jedná o záležitost názorově-radikálního potenciálu.

Postoj Siriuse Blacka mohla považovat za nedůvěryhodný a lhostejnost znuděného Pettigrewa za bezpředmětnou. A přestože neměla jasno v Jamesovi, Remus byl pro ni odjakživa ztělesněním rozumnosti a střídmosti.

„Raději nechtěj vědět, o co jde, prostě to ignoruj." poradil jí hned nato právě on, a Hermiona pod vlivem analýzy usoudila, že zrovna s ním bude rozumná řeč.

„A nevědomost mě snad ochrání?" zajímala se chytře – byla si jistá, že složitější polemika všechny kromě něho od diskuze odradí.

„Leda tak v případě náhlého zatmění mojí mysli." odvětil jí pohotově se smíchem Sirius ještě dřív, než se Remus vůbec stačil nadechnout. „Zapomnění následuje nevědomost a nevědomost vylučuje zapomnění. Nemyslíš?" Ušklíbl se, když si všiml Hermionina naprosto konsternovaného výrazu.

„Bez obav." zašklebil se na ni Sirius. „Stačí přesvědčit Srabuse, aby ti namíchal příslušnou medicínu. Vsadil bych tyhle vlasy," poukázal na své havraní kadeře, „že by komukoliv rád vypomohl s lektvarem zapomnění, pokud by byl určený někomu z nás."

„Jen aby to nebyl nápoj lásky, pak bys o to háro přišel." pronesl s líným úšklebkem Pettigrew, když odlepil obličej od stolu.

Sirius se rozesmál a otočil se na Hermionu. „Co ty – brala bys mě?" zamžoural na ni a naklonil se blíž. Už je to tady zase, pomyslela si, sbíraje se k vhodné odpovědi.

Albatros, Marauders HP FFKde žijí příběhy. Začni objevovat