Albatros, Marauders HP FF

8.část

Po večeři museli tři znovu-novopečení Nebelvíři následovat do Věže skupinu prváků, a zdálo se, že další příležitost, kterou by mohli využít k nerušenému rozhovoru, se už nenaskytne...

Nebelvírská hala byla přesně taková, jakou si ji Hermiona vybavovala. Všude, kam se podívala, převládala barevná kombinace sytě červené a zlaté. Stěny, ozářené takřka intimním světlem z praskajícího krbu a svící, dodávaly místnosti pocit všudypřítomného příjemného tepla a čalounění křesel a samet závěsů na zdech dokresloval dojem oázy pohodlí a klidu. Jen punc, který prostoru dávala přítomnost kouzelníků a čarodějek z jejích vzpomínek, byl naprosto jiný.

Posteskla si, když si vybavila malou dřevěnou krabičku, do níž si Seamus s Deanem schovávali sběratelské karty Řachavého Petra, a která byla odjakživa uskladněná v rohu za křeslem. Dokonce zalitovala, že mezi ně nemohl vskočit žabák Trevor, a i vůně, která se tu vznášela, byla znatelně odlišná. Hermiona se v duchu frustrovaně vztekla. Když měla tu možnost vnímat a vidět Halu naposledy, ani si ji nestačila pořádně prohlédnout.

Prefekt si odbyl svoji uvítací řeč a všichni se začali hrnout po schodech nahoru. Hermiona se snažila držet těsně v závěsu za Harrym a Ronem, aby viděla, do jakého pokoje byli přiřazeni, ale zabránily jí v tom ostré lokty vypaseného Nebelvíra, který ji jimi odstrčil, aby mohl rychleji projít.

Když se konečně vyškrábala až nahoru, zahlédla vlevo koutkem oka Harryho a Rona, jak mizí v jedněch z dveří od chlapeckých ložnic. V rychlosti si jejich polohu uložila do paměti a vydala se na opačnou stranu. Očima těkala po jménech vyrytých na kovových cedulkách tak dlouho, až dokud nenarazila na své příjmení. Zamžourala do přítmí chodby, aby se jí lépe četlo.

Birdie Brownová, Mandira Chandrová, Hermiona Grangerová.

Popadla dveře za kliku a s lehkým zaskřípáním je pomalu otevřela. Sotva nakoukla dovnitř, doslova ji udeřila do očí záplava ohněm políbených kadeří Lily Evansové. Hermiona se v údivu chytila za čelo a vyjekla bolestí, když se posléze srazila s jejím nosem. Vyjevením otevřela ústa.

„Ty jsi..."

„Jsem Lily, Lily Evansová." skočila jí do řeči s překvapeným úsměvem rusovláska, a Hermiona úlevně v duchu poděkovala bohům.

„Hermiona, těší mě." vypravila ze sebe a poukázala na své jméno na cedulce. Lily si protřela pohmožděný kořen nosu.

„Jo, samozřejmě, pojď dál."

Hermiona po vyzvání vstoupila do pokoje. Barvy i materiály vybavení se snoubily ve stylu, který si z nebelvírských ložnic dobře pamatovala.

Z postele u okna se hned vymrštila snědá tmavovlasá dívka a natáhla ruku směrem k ní.

„Těší mě, jsem Mandy." zašvitořila. „Teda – správně Mandira, ale říkej mi Mandy, prosím tě..." zasmála se a Hermiona jí úsměvem oplatila. Rozhlédla se po pokoji, protože podle jmen na cedulce měla mít ještě jednu spolubydlící.

„Tvoje druhá nebelvírská spolu-nocležnice se jmenuje Birdie." ozvala se Mandy, když si všimla Hermionina zájmu. „Je to dost zvláštní bytost, je taky trochu tichá, ale určitě si budete rozumět." povyprávěla zvesela a loupla pohledem po posteli nejdále od okna, která měla úplně zatažené závěsy. Hermiona se chápavě pousmála a přikývla, ačkoliv v duchu nad Mandyinou jasnozřivostí protočila oči.

„No nic, holky, já budu muset jít omrknout to svoje." zakřenila se Lily. „- mít na celý rok privilegium soukromé ložnice, by nebylo vůbec špatné, kdyby hned za zdí neměl tu samou výsadu blbeček Potter."