Albatros, Marauders HP FF

3.část

Na první pohled nebylo zřejmé, zda vůbec najdou prázdné kupé. I když se vlak už dával pomalu do pohybu, v chodbičce se to stále hemžilo mládežníky. Strkali do sebe a proudili v opačných směrech sem a tam, ve snaze najít svoje místo. Hermiona schválně předběhla Rona a Harryho a vedla je do té části vagónu, která se zdála být nejvzdálenější od místa, kde se ztratili James se Siriusem. Hlasitě si oddychla, když zázračně narazila na úplně prázdnou kóji. Za normálních okolností by jí to nejspíš připadalo krajně podezřelé, ale po dnešku se rozhodla, nedivit se ničemu – a to alespoň do doby, než zjistí nějaká fakta.

Poté, co pro jistotu zatáhla závěs a uložila nahoru všechna svá zavazadla, usadila se k oknu naproti Harrymu a Ronovi. Pomyslela si, jak se tohle všechno vůbec nezměnilo. Křik dětí byl stejně hlasitý jako obvykle a kožená sedačka vyluzovala naprosto totožnou vůni i zvuk, když se na ní trochu zavrtěla.

Ron měl na kolenou položenou menší krabičku, ze které vykukovala krysa, a rozpačitě se na ni šklebil. Harry si ji nejdřív skepticky s neurčitým výrazem ve tváři prohlížel, ale pak svůj pohled pro jistotu odvrátil. Sice bylo silně nepravděpodobné, že by se z ní už teď vyklubal Peter Pettigrew, ale člověk nikdy neví. A Harry, po všem, co se mu kdy stalo, obzvlášť ne. Hermiona nicméně doufala, že bude mít Ron dostatek taktu na to, aby nepojmenoval svou novou krysu ‚Prašivka'.

S úsměvem pohladila huňatého kocoura, kterého držela v náručí a který se nápadně podobal na Křivonožku.

„Tohle všechno vážně nemůže být náhoda, že jo." poznamenala zamyšleně a podrbala chlupáče pod krkem.

„No, doufám, že je." řekl suše Harry a se špatně skrývaným odporem znovu pohlédl na Ronova nového mazlíčka. Byl zjevně rád za svoji sovu.

„Hele..." bránil se Ron trochu chabě, protože i on z něj očividně neměl dobrý pocit.

Hermiona se zhluboka nadechla a okřikla je. „Buďte oba ticho. Raději zkusme společně vymyslet, co budeme dělat, až dorazíme do Bradavic, ne?" navrhla. Ron s Harrym oba kývli na souhlas.

„Poslouchejte-" ujala se slova Hermiona, „podle toho, co jsme zatím zjistili, zdá se, že to něco, co nás sem přeneslo, má s námi nějaký plán. Máme tu všechno," rozhodila rukama, „kufry, zvířata – a to znamená, že i v Bradavicích to pravděpodobně budeme mít dopředu nějak zařízené."

„Chceš říct, že tam s námi už počítají?" podivil se trochu pochybovačně Ron. „-Že nás zařadí do koleje, přidělí nám pokoje a tak?"

„Pochopitelně, Rone." řekla se smíchem Hermiona, mírně pobavená totožností jeho úvahy. „Je to neuvěřitelné, ale musí to tak být." Usmála se.

„No jo..." ozval se Harry. „Ale předpokládám, že nás tam nejspíš neuvítají pod našimi pravými jmény, co?"

Podrbal se na bradě a otočil se na Rona, který se tomu trochu nemístně zasmál.

„To jo, už vidím ten rozruch, kdyby tě stará McGonnagalová vyvolala jako Harryho Pottera."

„Jen se směj, Rone." odpověděl mu docela klidně Harry. „Pochybuju, že tebe se to týkat nebude."

Ron chtěl něco namítnout, když ho zarazila Hermiona. „Harry má pravdu, Rone," zasmála se a trošku škodolibě ukázala na štítek se jménem na kufru nad ním. Dusila se smíchy, když Ron četl nápis, kde stálo:

„Ronald Ginger*."

Teď už se smál i Harry.

Ron nasadil kyselý výraz, Harry ho ale se smíchem poplácal po ramenou.