Běh s vlky

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Někdy si vážně říkám, jestli jsou vlci jen obyčejná zvířata, nebo nadpřirozené bytosti." — Ťiang Žung

Je mi zima. I přes to, že se pohybuju a slaňuju hlouběji do údolí zaříznutého mezi dvěma vysokými kopci, mrznu. Ničemu nepomáhá ani to svižné tempo, které černý vlk udržuje. Nezastaví se, nepromluví. Les, do kterého jsme se dostali, na mě působí děsivě. Černé borovice, které nás obklopují, nevpouští mnoho světla, a to šero je čím dál patrnější.

Hlasitě se nadechnu a doufám, že tmavovlasý kluk pozná, že potřebuji zastávku. On se ale neotočí. Dál pokračuje svahem níž. A čím níž jsme, tím hlasitěji slyším divoký potok někde pod srázem. Nemám nejmenší tušení, kde jsme.

Vlk to tušení ale má.

Nejsem slepá. Všímám si toho, že každou chvíli pohlédne jiným směrem a na něco zaostří. Chvílemi se ode mě vzdálí, ale pořád vede. Pořád ví, kde je. A to ve mně vyvolává další otázky, které přikládám k těm, které už nějakou dobu v mém mozku hnijí.

Stisknu v pěst svou pravou ruku a ignoruju palčivou bolest, která z toho místa vystřeluje. Hýbám rukama jen proto, abych je zahřála. Nemám rukavice. Nemám svou krosnu s věcmi, do kterých jsem se mohla navléct. Mám na sobě jen tři vrstvy a červenou bundu, ve které mi je zima.

„Prosím," zaúpím zoufale, když už opravdu nemůžu. Cítím se jako slaboch, ale nedokážu s ním držet tempo.

Kluk se pohotově otočí a povytáhne obočí. Stojí pár metrů ode mě, opřený o kmen borovice. Když si mě pozorně prohlédne, hlasitě si odfrkne. To mě jen popostrčí k tomu, abych se na něj nehezky zamračila.

„Prosím?" zopakuje to slovo nevěřícně.

„Můžeme se prosím na chvíli zastavit?" optám se a předkloním se. Zhluboka se nadechnu. Hrdlo mě nepříjemně pálí.

„Nemůžeme," odsekne mi, aniž by si vzal chvíli na promyšlení své odpovědi.

„Jsme už hodně daleko," namítám zoufale a položím si ruku na čelo.

„Ušli jsme sotva pět kilometrů. Nejsme ani zdaleka dostatečně daleko a jdeme příliš pomalu," zavrčí na mě a odrazí se od stromu. Pěti dlouhými kroky překoná vzdálenost, která mě od něj dělí. Teď stojí metr ode mě a nespouští ze mě pohled. „Tímhle tempem nás vlci brzo doženou. Musíme pokračovat, pokud se znovu nechceš setkat se smečkou vlků," varuje mě a zavraždí mě pohledem.

„Jak vůbec víš, že jdeme správným směrem?" namítám a nesouhlasně pohodím rukou po lese, ve kterém jsme. Jdeme už pět kilometrů a ten les zůstává pořád stejný. Bez jediného rozdílu.

„Vím to," zavrčí na mě a jeho oči jsou v tu chvíli nepřirozeně světlé.

„Jak?" nevěřím mu. Podezíravě přimhouřím oči a zamračím se na něj.

„Prostě to vím," udělá ten poslední krok, který nás od sebe dělí. Couvám tak dlouho, dokud mě nezastaví kmen borovice. „Nevěříš mi?" povytáhne obočí.

„Přesně tak, nevěřím ti," neseberu dostatek odvahy, abych se mu dívala do očí. Proto zírám na jeho hruď. Na zaschlou krev na černém tričku.