Běh s vlky

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

"Jsou noci, kdy vlci mlčí a vyje jen měsíc." — George Carlin

Ta bolest, kterou si představuju, nikdy nepřijde.

Přece jen jsem se možná zmýlila. Možná po tom všem ta smrt přece jen byla milosrdná, možná mě vlk zabil milosrdně. Možná ta zvířata mají úctu aspoň ke smrti.

Je mi zima. Mrznu. Nejsem si úplně jistá, jestli tohle je něco, co bych měla cítit. Ta zima mi ale připadá tak živá, že mě donutí se zamyslet znovu.

Co když nejsi mrtvá, Blair? Optám se sama sebe, a to zděšení mě donutí otevřít oči. Spatřím ten stejný potemněný les. Dvakrát nepřemýšlím, co dělám. Převalím se na břicho a pokouším se vyškrábat na nohy. Pravá ruka, o kterou se zuřivě zapírám, mě bolí.

Nějakým zázrakem se mi ale přesto podaří vyškrábat nahoru.

Zdravou rukou se chytnu za čelo. Bolí mě spánek. Dost na to, abych si té bolesti všimla ale ne natolik, abych nedokázala myslet na nic jiného. Porozhlédnu se. Konečně svou pozornost přesunu na něco, na čem záleží.

Stojím u jedné z těch mohutných borovic a kolem sebe vidím jen další stromy a bílý sníh. To můj mozek zpracuje nejdřív. A až potom mu dojde, že to by ho nemělo zajímat tolik, jako vlci, kteří nikam neodběhli.

Zaostřím a pokouším se je spočítat. Je jich o jednoho víc. Není nijak složité přijít na to, že ten černý vlk, který stojí zády ke mně, tu předtím nebyl.

A toho černého vlka já znám. Vím, že kdyby se na mě otočil, spatřím jeho světle zelené oči a nepochybně si to zvíře při pohledu na mě dopáleně odfrkne. Nic z toho ale to zvíře neudělá. Černý vlk zavrčí. Děsivě zavrčí. Zvuk, který z něj vychází, mi nahání hrůzu. Udělá krok vpřed, a přitom nepřestává vydávat ten zlověstný zvuk.

Vlci, kteří stojí naproti něj, ale o krok neustoupí. Ten bílý, který teď vrčí stejně nebezpečně, přistoupí blíž a hlavu pozvedne výš. Prohlížím si ta nebezpečná zvířata a snažím se přijít na způsob, jak se z téhle situace dostat pryč.

Můžu se pokusit o útěk. Zelenooký vlk ty čtyři ostatní snad zabaví. Aspoň na dostatečně dlouhou dobu, než dostanu náskok. Něco mi ale říká, že pokud se rozeběhnu, rozeběhnou se za mnou i ti vlci. Proto pořád stojím na místě a raději se nehýbu.

Bílý vlk z ničeho nic vycení zuby. Nevycení je ovšem na černého vlka, ale na mě. Mám pocit, že kdyby jeho pohled mohl zabíjet, dávno bych byla mrtvá. Zavrčí na mě a já hlasitě polknu. Vidím mu v očích, že nechybí málo a skočí po mě.

K tomu útoku ale nikdy nedojde.

A nejsem to já, kdo mu zabrání. Je to černý vlk, který hlasitě zavyje. Ten zvuk se rozléhá po lese a mě při tom mrazí. Není to poprvé, co slyším vlka výt a pokud bych měla rozhodnout, jak mi tohle vytí znělo... Tohle byl rozkaz.

Znělo to přesně tak ostře jako vytí toho nebezpečného vlka s jizvou, který by nás u té jeskyně zaručeně zabil. Ale nezabil, protože černý vlk věděl, že tohle nebylo území těch vlků, co tam chtěli zaútočit. Tohle bylo území černého vlka. Sám to řekl. Řekl to dost ostře. Tón, kterým to na té zasněžené planině pronesl, byl arogantní a pěkně vypočítavý.

Znovu se podívám na pětici vlků a pochopím, že na mě ani jeden z nich nezaútočí, dokud to ten černý, co stojí zády ke mně, nedovolí.

Bílý vlk, který na mě ještě před chvílí cenil své ostré zuby, teď sklání čumák k zemi a zírá na černého vlka. Černý vlk není mohutnější, ale jeho postoj prozrazuje, že mu nedělá problém zaútočit. Jeho postoj mě přesvědčuje, že není rozumné pouštět se s ním do sporu. Zřejmě to přesvědčí i toho bílého vlka, protože svůj čumák od země nepozvedne.

Možná vrčí, ale nebojuje. Nevidím do tváře zelenookého vlka, ale vidím na toho bílého. A podle toho, jak pronikavě zírá, mám pocit, že za tím pohledem musí být něco víc. Nikdy mě nenapadlo se zelenookého kluka optat, jak spolu vlci komunikují. Jedinou jejich komunikací je jejich instinkt nebo je za tím něco víc?

Instinktivně ustoupím na stranu, abych mohla pohlédnout do tváře zelenookého vlka. Ani si neuvědomuju, že se tím pohybem vystavuju nebezpečí.

Jakmile ale moje pravá noha znovu dopadne na bílý sníh, upře se na mě pozornost nejen těch útočících vlků ale i zelenookého vlka. Ten svou hlavu natočí mým směrem a to, že s mým pohybem není spokojený, zvládnu poznat jen podle toho, jak škaredě na mě zavrčí.

Bílý vlk je mi teď podstatně blíž a na nic nečeká.

Skočí.

Ale jako už jednou předtím ho zelenooký vlk zastaví. Sleduju, jak pohotově se odrazí z místa, kde stál a strhne toho bílého vlka do sněhu.

Tři zbylí vlci teď můžou využít příležitosti a zaútočit na mě. Ale neudělají to. Neudělá to ani ta vlčice, která jako jediná nezírá na ty dva vlky válející se ve sněhu. Zírá na mě. Svůj čumák podivně vytáčí na stranu a v jejích očích dokážu poznat nepochopení.

Nedívám se na ni tak dlouho, abych dokázala přijít na příčinu jejího nechápavého pohledu. Stejně jako dva zbylí vlci přihlížím na souboj mezi černým vlkem a tím, který se rozhodl zpochybnit rozkaz.

Bílému vlkovi se podaří odtáhnout dál. V kontrastu s bílým sněhem mi splývá, zato černého vlka, který vypadá hrozivě, nejde přehlédnout. Krouží kolem a nespouští z protivníka pohled. Zastaví se na místě a zacloní mi tak ve výhledu na bílého vlka.

Jeden vlk je pravým opakem toho druhého. Zatímco ten bílý nespokojeně vyhlíží a pravděpodobně přemýšlí, že se znovu pokusí zaútočit, ten černý na něj jen pozorně zírá a nezapomíná na něj vrčet.

To vrčení mi s každou další vteřinou přestává znít jako zvířecí zvuk. Na to, abych ho mohla považovat jen za hloupý zvuk, by se ten bílý vlk nesměl takhle ošívat. Nesměl by změnit postoj. Teď už nic nenasvědčuje tomu, že by po mě chtěl znovu skočit.

Zelenooký vlk zlověstně vycení svoje zuby, a to jediné stačí k tomu, aby ten poražený vlk naproti sklopil ocas a hlavu položil k zemi.

A teprve až tehdy, kdy se mokrý čumák toho bílého vlka dotýká stejně světlého sněhu, se černý vlk otočí na zbývající členy smečky, která tomu celou dobu jen přihlížela. Ani teď nikdo z těch tří zvířat neudělá žádný pohyb.

Ne dokud černý vlk hlasitě neštěkne.

Ten zvuk zní tak nebezpečně, že smečka vlků ustoupí. Možná ustoupí z jiného důvodu, ale nad tím nepřemýšlím. Ne, když mám podstatně větší problém.

Cítím, jak adrenalin vyplouvává z mého těla a každou další vteřinou se pro mě stává obtížnější udržet se na nohou. Svezu se do sněhu a náraz hlavou do kořene borovice je to poslední, co si pamatuju.