Běh s vlky

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

"Vlci v lese možná mají ostré zuby a dlouhé drápy, ale je to vlk uvnitř, kdo tě roztrhá." — Jennifer Donnelly

Vím, že jsou blízko. Cítím, jak mi smečka smrtelně nebezpečných vlků dýchá na záda. Ale neohlížím se. Za žádnou cenu se neotáčím.

Ne snad proto, že mi to zelenooký kluk nařídil. Teď už nezáleží vůbec na ničem, co mi ten kluk říkal. Neotáčím se, protože nechci spatřit smrt. Raději se soustředím na přežití. A přežití závisí na tom, jak rychle běžím.

V hlubokém sněhu se běží těžko. V některých místech se bořím do hlubokých závějí sněhu. Jinde sněhu není tolik, zato je ale namrzlý. Teď přesně po takovém ledovém povrchu kloužu dolů ze srázu. Ten sráz není tak prudký, abych se bála, že se mi nepodaří zastavit. Přesto je dostatečně strmý, abych se děsila. Spadnu do závěje sněhu a sbírám se na nohy.

Vlci jsou blízko. Větří zraněnou kořist. Větří mě.

Ostatně za sebou zanechávám stopu v podobě rudé krve, která se místy zapíjí do čistě bílého sněhu. Zanechávám za sebou stopu, po které se za mnou žene smečka smrtících vlků. Černý vlk se děsil své vlastní krve, která se mu řinula z rány.

Znamená to, že i já bych se měla děsit.

Mám nepříjemný pocit, že vlci jsou blízko. Neuslyším jediné zavytí. Nemusí mi společnost dělat zelenooký kluk, aby mi vysvětlil, co to hrobové ticho znamená. Vím to sama.

Vlci jsou blízko a ví, že jsem zraněná. Větří snadnou kořist a já větřím rychlou bolestivou smrt. Zvednu se ze závěje a brodím se sněhem níž do údolí. Poblíž slyším horský potok, ke kterému běžím. Dokážu si představit, jak ledová voda omývá velké kameny v korytu potoka.

Nepokládám si otázku, co budu dělat, až k potoku doběhnu.

Myslím si totiž, že až tam to nezvládnu.

V očích mě pálí a les přede mnou vnímám v jedné rozmazané šmouze. Neběžím tak rychle, aby mi do očí vyhrkly slzy. Ty slzy tam sice jsou, ale existuje jiná příčina. Jsem zoufalá a vím, že tohle je konec.

Vrčení je čím dál blíž a rozléhá se tmavým lesem. Udělám chybu.

Otočím se.

Spatřím sráz, ze kterého jsem před okamžikem běžela. A na jeho vrcholku uvidím vlka. Ten vlk je mohutný a jeho kožich je bílý. Se sněhem, který je všude kolem dokonale splývá. Ten vlk se nepřiblíží. Hrdě stojí na vrcholku toho kopce a shlíží na mě.

Bílý vlk nakloní hlavu na stranu a já jeho pohled následuju. Po jeho pravici se objeví další tři stejně nebezpečně vyhlížející vlci. Jasně že není sám. Vlci útočí ve smečkách.

Hlasitě polknu.

Zírají na mě čtyři smrtící zvířata. Oprava, nezírají na mě. Zírají na mou zraněnou ruku, z níž trocha krve odkapává na bílý sníh pode mnou.

Jsi mrtvá, Blair, přiznám sama sobě smířeně. Není nutný předstírat cokoliv jiného.

Poznám ten okamžik, kdy se ten hnědý vlk uprostřed rozhodne zaútočit. Sníží své těžiště a vycení své zuby. Já neudělám jediný pohyb. Kdybych se pokoušela utéct, dostihne mě. Kdybych se zkusila bránit, zaútočí jich víc než jeden.

Vlk zaútočí tak rychle, že ani nepostřehnu, jak pohotově překonal tu vzdálenost deseti metrů, která mě od nich dělila. Ten náraz, který přijde okamžik na to, je prudký. Mám pocit, že ani nemůžu dýchat. Ležím v závěji sněhu a cítím příšernou bolest vystřelující ze zraněné ruky.

Ten vlk, který na mě zaútočil, je sotva metr ode mě a je připravený mě dorazit. Vidím mu to v očích. Vím, že jen přemýšlí, jak to ukončit.

Dává si na čas, protože i to zvíře moc dobře ví, že proti němu nemám žádnou šanci. V očích toho zvířete žhne stejně hrozivě jako u zelenookého kluka, který mě předhodil smečce hladových vlků.

Zírám na vlka a přemýšlím. Moje myšlenky se každou chvíli ubírají jiným směrem. Nejdřív přemýšlím, jestli tenhle vlk dokáže poznat, jak vyděšená jsem. Podle toho, jak nelítostně mě ovšem sleduje, mám pocit, že i kdyby to poznal, vůbec mu na tom nezáleží. Proč by taky mělo. On má hlad a já posloužím jako jídlo.

Zamračím se na vlka. Nevím, kde se ve mně bere ten vzdor.

„Ať tě ani nenapadne se přiblížit," varuju to zvíře. Jsi pitomá, Blair. Na toho zelenookého kluka to možná platilo, ale nezapomeň, že byl zraněný. Nevím, proč si to připomínám. Důležité je, že ta slova mají nějakou reakci.

Vlk, který doteď nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, kam se zakousne, si odfrkne. A k jeho reakci dokážu přiřadit lidské gesto. Protože podobné odfrknutí jsem za posledních pět dní slyšela snad stokrát.

Tenhle vlk má slova považuje za vtipná. Baví se, protože moc dobře ví, že má navrch. A i kdyby neměl, pořád tu jsou další tři vlci, kteří se přibližují a všechno pozorně sledují.

Vlk, který je mi nejblíž a který mě srazil k zemi, zavrčí. Nemůžu si pomoct, ale tohle vrčení nezní ani zdaleka tak zlověstně jako vrčení zelenookého kluka. Pozorně si toho vlka, co stojí přede mnou, prohlédnu. Jeho kožich má barvu podobnou kůře na kmenech borovic, které jsou všude kolem nás. Jeho srst je skoro černá a jeho oči jsou zelené. Ne tak zelené jako oči černého vlka, tyhle jsou tmavší. Tenhle vlk je taky o dost menší.

Trvá mi jen chvíli pochopit, že vlk přede mnou je vlčice. Srazila mě k zemi holka. Zamračím se na tu vlčici a ona na mě zavrčí. Nevím, kdo z nás je v tom pohledu vytrvalejší. Co ale vím, že ona má rozhodně navrch. Přesto se ještě pořád nezakousla.

Vzájemné zírání se rozhodne přerušit ten bílý vlk, které to celé pozoruje z dálky. Hlasitě zavrčí a ta vlčice ode mě ustoupí. Svou tlamu sklopí k zemi a udělá další dva kroky ode mě. Dojde mi, že klidí cestu tomu podstatně hrozivějšímu vlkovi.

Dokážu pochopit, že ta vlčice ve smečce není na vrcholu potravního řetězce. Ten bílý vlk ale je. Podle toho, jak nebezpečně se blíží, hádám, že to bude velmi pomalá a bolestivá smrt.

A ten vlk nepřemýšlí dlouho.

Skočí na mě.