Běh s vlky

KAPITOLA DVACÁTÁ

"Když vlk nemá v plánu nic udělat, stává se z něj nevinné stvoření." — Michelle Paver

Jednou se probudím, vím že ano. Jen to možná nebude dnes.

Propadnu tvrdému spánku, který se v ničem nepodobá té noční můře, kterou si teď už jen matně vybavuji. Mé myšlenky jsou prázdné, tupé. Nemám sílu nad ničím přemýšlet.

Jednoduše spím.

Spím snad celou věčnost, nevnímám čas. Nevnímám ani nic jiného, i když si podvědomě uvědomuju, že je spousta věcí jinak, než když jsem procitala naposledy. Není mi takové horko. Ten bolestivý oheň, který pohlcoval celé mé tělo, je dávno pryč. Vystřídala ho zima. Zima, která se zdá být o tolik skutečnější. Jsem promrzlá na kost. Myslím si, že se třesu ve snaze se zahřát. A potom je tu ta přikrývka. Tlustá deka, do které jsem zamotaná.

Myslím si, že se probouzím. Neprocitám. Ne tak jako před tím.

Myslím si, že zvládnu otevřít oči.

A přesně to udělám. Zavrtím se a zamrkám. Mrkám tak rychle, že si mé oči nezvládnou přivyknout tomu světlu, které je kolem mě.

Zvednu se do sedu a posadím se.

Nesedím ale ve sněhu. Nesedím uprostřed divočiny, ve které jsem zaručeně umírala.

Zděšeně pohnu hlavou a porozhlédnu se. Ten prudký pohyb hlavou je bolestivý, ale já se to rozhodnu přehlížet. Protože pro tuhle chvíli mou pozornost upoutá něco jiného.

V pokoji, ve kterém ležím, je teplo. Zdrojem toho tepla je nepochybně krb v pravé části pokoje, ve kterém se kroutí rudé plameny. Plameny, které mě v divočině sžíraly zaživa.

Neobtěžuju se víc porozhlédnout. Ne, když je tu něco dalšího, co ve mně vyvolá znepokojení. Sedím na velké posteli. Vymotám se z deky, a odhalím tak své holé nohy. Začnu prozkoumávat své tělo. Moje pohorky a černé kalhoty jsou pryč. Stejně jako tři vrstvy triček a moje červená péřová bunda. Tu bundu nahradilo obyčejné černé tričko. Pohlédnu na své končetiny. Obě dvě nohy vypadají naprosto v pořádku. Zato pohled na mou pravou ruku mě znepokojí. Rána, která se mi táhne přes celou dlaň, je hluboká.

A co je ještě důležitější, je vyčištěná. Zaschlá krev na ní není. Stejně tak ani špína, která v ní při mém zoufalém útěku ulpěla.

Svou zdravou rukou zvednu k obličeji a položím si ji na čelo. Ucuknu, když mi dojde, že mě ten dotyk zabolel. Nevzpomínám si, že bych se narazila do hlavy. Bolest mi ale prozrazuje, že k tomu přece jen došlo.

Nepřemýšlím dlouho. Vysoukám se z postele a přejdu ke dveřím, které nepochybně vedou někam dál. Tohle místo je pro mě nové, a proto si vše pozorně prohlížím. Pokoj, ve kterém jsem, je stroze zařízený, ale soudě podle věcí poházených všude kolem mě, tu přece jen někdo žije.

Popadnu kliku a vyjdu z pokoje. Ocitnu se na široké chodbě. Podívám se doprava a přes zábradlí se nakloním do prostorné místnosti pode mnou. Celá jedna stěna toho domu je prosklená.

Hlasitě polknu a vydám se ke schodišti.

Nemám nejmenší tušení, co dělám. Vím jen, že nezvládnu ležet v posteli.