Srdce lesa

Prolog

Ticho nadcházející noci rušilo jen občasné zapraskání dřeva. U ohně seděli dva muži. Poustevník Mniš rozvážně potáhl z dýmky a vypustil k tmavnoucímu nebi proužek kouře vonícího po bylinkách. Jeho společník mlčel. Věděl, že starší muž si potřebuje utřídit myšlenky a spěchat na něj nemá smysl. Neseděl tu ostatně prvně.

„Tak ty bys tedy, Blariane, chtěl slyšet o Ilarian, Srdci lesa?" přerušil po chvíli mlčení Mniš ticho. Dlouze popotáhl z dýmky. „Inu, ten les je opředený mnoha pověstmi a příběhy. Některé jsou pravdivé, jiné méně, pravdou však zůstává, že ten les je prastarý. A má svou paměť. Jestli někde najdeš odpovědi na své otázky, bude to v něm, až u samého středu." Vypustil k nebi další oblak kouře.

„Já sám jsem se odvážil jen na jeho okraj. Poslouchej mě, Blariane," pozvedl k němu varovně oči, „ten les ti může být nebezpečný, když nebudeš našlapovat dost zlehka a obezřetně. Ale vím, že to takové, jako jsi ty, nezastaví." Blarian přikývl. „Máš pravdu, Mniši. To, po čem pátrám, je příliš důležité na to, abych teď ustoupil," odpověděl melodickým hlasem. „Cením si však tvé rady, neboť jsi starší a zkušenější než já."

Poustevník si pochybovačně odfrkl. „Starší? O tom mám své pochybnosti. Vypadáš na vlas stejně jako před patnácti lety, když ses tady objevil poprvé. I když vypadáš jako dvacetiletý mladíček, nejspíš máš zkušeností za pár staletí." Blarian skromně pokrčil rameny. „To jsou výhody nás Dlouhověkých. Čas na nás nemá takový dopad. Ale dost už o mě. Chtěl jsi mi říct něco o Ilarian?"

„Ach, ano," odvětil zamyšleně poustevník. „Znám pár příběhů, které se o tom místě vyprávějí. Není to krátké vyprávění, ale noc je ještě mladá. Tak tedy poslouchej..."