Srdce lesa

Epilog

Slova dozněla. Mniš potáhl z dýmky a znovu promluvil. „Teď tedy víš, Blariane, něco více o tom záhadném místě. Neříkám, že vše, co jsem řekl, se skutečně stalo. Přesto je v každé pověsti pravdivé jádro. Slyšel jsem příběhy o těch, kteří vešli do lesa jako mladí chlapci a znovu se objevili až po mnoha letech, ale nedokázali říct, co během té doby dělali.

O stromech, v jejichž kůře lze vidět lidské tváře a šumění jejich listí jako by šeptalo. O květech, které dokážou vyléčit každou nemoc, ale také zabít jediným dotykem. O vodě, do které když spadneš, budeš spát navěky. O stínech dávno mrtvých lidí procházejících se skrytými zákoutími. A přesto tam chceš vstoupit, Blariane? Víš, že se nemusíš vrátit."

Blarian si povzdechl. „Vím to. Až příliš dobře to vím. Ale síla proudící tím lesem není nepřátelská, jen stará, tak prastará, že ji nejsme schopni chápat. Nemusel bych tam jít, ale chci. S tím, co se snad v Ilarian dozvím, možná dokážu pomoci svému příteli. On při mně stál již nesčetněkrát, když teď jednou potřebuje on pomoci ode mne, nikdy bych ho neodmítl."

Postavil se. „Blíží se svítání. Už vykročím na stezku. Děkuji ti za vše, co jsi mi o Ilarian pověděl. Buď zdráv, Mniši, ať tě provází svit hvězd. Kdybys někdy potřeboval mou pomoc, zašeptej svou prosbu větru, on mi ji poví."

Mniš se také zvedl. „Buď zdráv i ty, Blariane, kéž tě mé staré oči ještě uvidí." Sledoval, jak se Blarianova odcházející postava ztrácí v šeru předcházejícím rozbřesk. „Buď zdráv i ty, Strážce," řekl tiše, snad sám pro sebe. „Staráš se o dobro celého světa, ale kdo pomůže tobě, až jednou klopýtneš a nebudeš moci vstát?" Přál bych si, aby se někdo takový našel, pomyslel si, když se vracel zpět k vyhaslému ohništi. Ale má cesta už se chýlí ke konci. Zato ta tvá... Zadíval se do míst, kde se mu v šeru ztratila Blarianova postava. ... Zato ta tvá, tvá další cesta, ta právě začíná.