Tam, kde světlo luny bledé
v zlatavou se mění zář,
každá z cest nakonec vede,
tam odkrývá les svoji tvář.
Dub prastarý tady stojí
jak pamětník dávných let,
jako voják, jenž po boji
stále ohlíží se zpět.
Kmen jak sloup se k nebi zdvíhá,
zbrázděn tíží mnoha let,
o dávných časech vypovídá,
dobách, kdy byl mladý svět.
Rosou třpytí se tráva
a pestrobarevné kvítí,
i pavučina se stává
stříbřitě lesklou sítí.
A listoví tiše šeptá
tomu, kdo snad ještě ví,
jak naslouchat slovům Písní
svá prastará tajemství.
Místo, kde stáří či čas
své moci pozbývají,
kde Temnota i Světla jas
v jedno šero splývají.
Tam nalezneš, po čem pátráš,
odpovědi na otázky,
to, co však jedinkrát poznáš,
nevezmeš už nikdy zpátky.
Važ tak dobře slova svoje,
nechtěj vše na světě znát,
pravda zbaví tě pokoje,
teplo změní v strach a chlad.
Až odejdeš z Ilarian
budeš jiný, než jsi byl,
les svojí záhadnou mocí
v nového tě proměnil.
Cestu k dubu zapomeneš,
jedno však už navždy víš,
o tom, co jsi v lese zjistil,
nikomu víc nepovíš.
ČTEŠ
Srdce lesa
PoetrySrdce lesa je bájné místo opředené legendami. Čas jako by ho míjel bez postřehnutí, v šumění listí jsou slyšet šeptavé hlasy a stíny dávno mrtvých lidí se procházejí jeho skrytými zákoutími. Rostou v něm květiny, které dokážou vyléčit jakoukoliv nem...
