Srdce lesa

Vrba

Tam v hloubi lesa, kde stín halí
zlaté světlo sluneční,
klidná říčka lesem tekla,
u ní stála vrba smuteční.

Její vlasy češou vlnky
v nichž zračí se hvězdný svit,
tam chodí k vodě pít i srnky,
jaký je tu jemný klid.

Stará vrba tiše dřímá
ve svém dlouhém snění,
přešla už zas další zima,
on však stále tu není.

Doufá, že zas jednou přijde
polozborcenými vrátky,
do šumění lístků šeptne,
že se vrátil zpátky.

Její chlapec, který ji tu
před mnoha lety zasadil,
častokrát v měsíčním svitu
pod jejími vlasy snil.

Pak odešel do daleka,
kde dnes skončil, kdopak ví?
Domov, ten mu vzala řeka,
zbyl mu jen proutek vrbový.

Tiché kroky náhle znějí,
vrba probouzí se k životu.
Mladé větvičky se chvějí,
vždyť zas po létech stojí tu!

Už ne chlapec plný mládí,
ale starý, seschlý muž.
Čas, ten stále dále pádí,
došel mu ten jeho už?

Vrásčitá tvář s láskou vzhlíží
k té, kterou tu zasadil,
rukou po kůře přejíždí,
čte slova, co tu kdys vryl.

Své poslední rozloučení
a též příslib návratu,
pevný bod uprostřed snění,
řád v chaosu a rozvratu.

„Tak jsem zpátky, moje milá,
dík, žes na mě čekala.
Tys jediná vždy tu byla
když naděje mě znovu zklamala.

Teď však končí má dlouhá cesta,
na polštáři z listoví
nechám svoje tělo ležet.
A má duše? Kdopak ví!"

Stařec ukládá se k spánku,
poslednímu, to už ví,
ve větvích na pokyn vánku
zní tichá píseň listoví.

Leží tu a sní tu spolu
jeden dlouhý věčný sen,
v hloubi lesa, kde stín bolu,
vypaří se jako den.

Šepot lístků větrem šumí,
vypráví ten příběh dál,
o chlapci-starci, jež tu leží
a vrbě, které život dal.