Lví král: Ztracená a zapomenutá sestra

26. Spor

„Karaho!" Rozezněl se ihned velmi brzy Azmin naštvaný výkřik skoro celým Sloním hřbitovem.

Slunce ani ještě pořádně nevyšlo na oblohu.

Karaha se přesto probrala, podívala se nad sebe a uviděla, jak se nad ní tyčí vztekle se mračící Azma.

„Co se děje Azmo?" Vychrlila na ni svou otázku a neuniklo jí velitelčino vzteklé vrčení mířící přímo na ni.

„Co se děje?Co se děje!" Pěnila velitelka vzteky a její vrčení se víc a víc stupňovalo.

Štvalo jí, jak se na ni Karaha nechápavě dívá a vůbec neví, o čem vlastně mluví.

Prudce do ní žduchla, Karaha se zavrávoraním skončila na tvrdé zemi a zakňučela bolestí, když se jí malé,ostré kamínky zabodávali do zad.

Dívala se na ni s děsem v očích, sklopila uši a vyděšeně zakňučela.

„Tak ty nevíš, co se děje?" Řekla Azma úlisně. Pohrdavě si odfrkla a kopla do ní tlapou.

„Podívej se do jámy a pochopíš!" Pověděla jí stručně. Nechtěla jí nic říkat, ať si na to Karaha raději přijde sama.

Karaha se pomalu otočila, jak po ní její velitelka chtěla a překvapeně ztuhla na místě.

Jen co v jámě spatřila nic jiného než plno vody, došlo jí, že má u Azmy problém.

Každý z klanu věděl, jaká jejich velitelka je, když se naštve. Nervózně polkla a otočila se zpět na Azmu.

Ta doslova soptila vzteky naštvaně dupla tlapou na větší kost před sebou a ta se pod nátlakem její váhy s křupnutím hned zlomila.

„Jak mi tohle vysvětlíš Karaho?! Měla jsi ji hlídat. Ne usnout, aby ti zatím utekla!" Vyčítala jí a pomalu se k ní přibližovala.

Jejich spor však nemohl vzejít bez povšimnutí a za chvíli u nich byl celý klan.

„No...No já..." Vysoukala ze sebe po tím vším nátlakem nervózní Karaha. Postavila se a klopýtavými kroky couvala čím dál víc dozadu.

Azma scvakla své čelisti blízko její tváře až z toho Karaha instinktivně ucukla.

„No co chceš?! Chceš mi snad lhát, že to není tvá vina! Že za nic nemůžeš! Sama dobře víš, že to, by jsi lhala jak mně, tak i sobě!" Procedila Azma skrze pevně zaťaté zuby a měla co dělat, aby se udržovala a rovnou jí vztekem nerozdrásala hrdlo.

„Azmo!" Ozvalo se ze vzduchu a v té chvíli k nim přilétl Tumbusi i s pár dalšími supi.

„Co po mně chceš!" Vyjekla po něm nabroušeně, prudce se k němu otočila a chňapla po něm tlapou.

On díky tomu spadl a Azma ho silně přišpendlila k zemi. „No...Jen jsem chtěl říct, že v noci jsem viděl dvě postavy, jak odsud utíkají pryč. Určitě jedna z nich musela být ta malá lvice, co jsme tu drželi." Oznámil jí a ona na něj překvapeně vykulila oči.

Po chvíli ho pustila, vzpamatovala se a s hněvem v očích naštvaně zavrčela.

Nakonec se, jen ale zlomyslně uchechtla a jakoby znuděně se otočila přímo na Karahu. „Takže ty mi chceš říct, že nic o útěku té malé lvice nevíš zatím, co Tumbusi ano." Pověděla chladně a přimhouřila podezíravě oči.

Karaha jen záporně zavrtěla hlavou a Azma se přitom ušklíbla.

Všechny hyeny těkali pohledem mezi Karahou a Azmou. Některé by možná chtěli Karaze pomoct, ale věděli, že nesmí, jinak by následky Azminého hněvu zakusili i oni.