Plameny spásy ✔

DESÁTÁ

Za celý svůj život, kdy jsem vyrůstala v Neumírajícím paláci, jsem prolezla téměř každou místností, tajnou chodbou i nejtemnějším a nejzaprášenějším zákoutím. Lezla jsem po střechách, po nevyšším stromě sedícím na střeše paláce, a dokonce jsem jednou vlezla i do odpadních vod. Páchla jsem poté další týden. Tomu místu jsem se od té doby vyhýbala širokým obloukem.

Ale nikdy, ani jedinkrát, jsem se nebyla podívat do palácových cel pro vězně. Už jen kvůli tomu, že do nich nikdy nikoho nevsadili. Až do teď.

Cestovali jsme jako zajatci okolo týdne, než nás dopravili do Neumírajícího paláce.

Ardel seděl na zemi opřený o sněhově bílou zeď. Jednu nohu měl nataženou a druhou pokrčenou. Vyhodil rudé jablko do vzduchu a poté ho chytil. Takto pokračoval stále a stále dokola.

„Tvůj domov je opravdu pěkný," řekl usměvavě a chytil padající jablko do své velké dlaně. Z nějakého důvodu zůstával stále pozitivní. „V tom sněhu okolo se palác téměř ztrácí."

Otráveně jsem k němu stočila hlavu. Stála jsem u svých dveří z mříží a snažila se je pomocí kovové vidličky uvolnit. Nikomu zde nedocházelo, že bych s ní někoho mohla usmrtit, odemknout zámek, nebo poškodit celu. Vězně tady neměli ani nepamatovali. Nedivila jsem se jejich nezkušenosti.

„Opravdu? O tomto si chceš povídat? Je ti jasné, že tě s velkou pravděpodobností nechají popravit? A má hlava se bude brzy na to kutálet vedle té tvé. Takže být tebou, vezmu si tu pitomou vidličku a začnu se taky trochu snažit," poslední větu jsem naštvaně přecedila před zuby.

„Má drahá božská Neol. Je ti jasné, že to tím neotevřeš? Viděla jsi jejich klíče? Ten zámek je mnohem víc komplikovaný. Ten vidličkou neodemkneš," sladce se na mě ušklíbl a znovu hodil jablkem.

„Fajn," zavrčela jsem a přistoupila ke mřížím, které nás od sebe dělily. „Tak ty mříže roztav ohněm," vyzvala jsem ho nasupeně. Nechápala jsem, proč to neudělal už mnohem dříve. Už jsme mohli být dávno v tahu.

„Roztav si je sama." Ironicky roztáhl rty do úsměvu a zase je uvolnil. „Já nebyl ten, kdo usnul při noční hlídce," připomenul mi uštěpačně. Zatnula jsem dlaně v pěst a cítila jsem, jak se mi obličej křivý do naštvané grimasy.

„Pitomče," zabručela jsem a vrátila se ke své práci. Nějak se mi to podařit musí. Navíc mě ta stinná monstra v koutech cely začínala pěkně děsit.

Už jsme byli zavření v celách po den a noc. Nikdo nám neřekl ani slovo, zatímco nám donášeli třikrát denně pořádná jídla a dokonce jsme obdrželi i teplé přikrývky a nové oblečení. Do dřevěné mísy nám každému donesli teplou vodu na umytí, mýdla a osušky. Z toho jsem usoudila, že situace v Lezumu nebude zase až tak špatná. Zato my jsme na tom s výhledem na budoucnost byli poměrně bledě.

Ozvalo se otevíraní dveří a kroky. Rychle jsem si vidličku zasunula pod halenu a lenivě se opřela o naleštěné mříže. Neměla jsem z toho místa hrůzu. Bylo to, jako když mě jako malou uvěznili na týden v pokoji, jelikož jsem pobořila polovinu chodby při hře na rytíře. Naše cely vypadaly jako pokoje pro hosty. Až na ty mříže.

Když jsem uviděla známou mladou mužskou tvář, přiskočila jsem ke dveřím a obemkla prsty mříže. „Ole!" vyhrkla jsem nadšeně a zasmála se. V rukou držel zlatý tác s bohatou večeří.

Ardel přestal házet s jablkem. Pálení na zátylku mi napovědělo, že mám jeho plnou pozornost.

Ole byl jeden z nejvěrnějších otcových strážců. Znala jsem ho už od dětství. Alespoň jedna pozitivní věc. Ole nebyl surovec. Měl srdce z medu a ohně. Určitě by mě tady nenechal na smrt.