Plameny spásy ✔

ŠEDESÁTÁ TŘETÍ

Stálá jsem ve stanu, kam uložili Ardela. Podél jeho těla ležely dvě trnité koruny. Jedna zlatá, drobnější, druhá mohutnější z tmavého kovu. U nich byl vzkaz, na němž bylo krátce a výstižně napsáno:

Malá pozornost, mladá královno. Nechť jsou bohové pro tentokrát na vaší straně a oba, ať jste symbolem lepších zítřků.
⁓ Setra

Jak bychom my mohli být symbolem lepších zítřků? Ardel byl mrtvý. Jeho tělo nevypovídalo jedinou známku života. Rozšklebenou ránu na krku mu zakryly obyčejným kusem látky. Vypadal, jako že pouze spí. Já ale znala pravdu. Všichni jí znali. Zůstala jsem na to sama pouze se svými přáteli. Ještě nedávno jsme byli dvěma klíči k zámku Plamenů. Zbyla jsem pouze já.

„Víš," šeptala jsem. Přišlo mi nesprávné mluvit u něj nahlas. Do plachet stanu, v němž jsme se nacházeli, dunivě narážel vítr. Za chvíli zboří vojáci i ten, Ardelovo tělo se naloží na vůz a na něm se dopraví do Perelu, kde ho připraví k poslední cestě. Nakonec ho spálí tam, kde jsme se oddali. Ardel by se té ironii pravděpodobně zasmál.

„Tak trochu jsem doufala, že se to nikdy nestane." Přejela jsem polštářky prstů po jeho temné koruně. Tu svou jsem nijak netoužila postřehnout. Přinesla mi jen utrpení.

„Přemýšlela jsem." Teskně jsem se pousmála. „Kdybych tě tehdy zaregistrovala, když jsi navštívil se svou sestrou Lezum, kdybych tě v tom kapradí viděla a dokázala si s tebou promluvit, třeba by se něco změnilo. Třeba bychom se do sebe zamilovali už tehdy, jako se tvá sestra zamilovala do chlapce z kraje Medvědů. Třeba bychom to vyřešili úplně jinak."

Nebo bych tě v čiré nevědomosti udala svému otci také a tvá sestra by nebyla jediná, která by zemřela.

Nastala tichá pauza. Uvažovala jsem, že bych ho znovu vzala za ruku, pohladila ho po tváři, schoulila se k němu a objala ho. Ale věděla jsem, že by mi to přineslo akorát tak muka. Nesnesla bych ten pocit, že už to není on, že jeho tělo vychladá. Takto alespoň vypadal, že je jenom unášen hlubokým spánkem.

Do stanu někdo tiše vstoupil. Donutila jsem se k příchozímu obrátit. Zrak jsem ale rychle stočila nazpět a zamračila se.

„Bež pryč, Anito," odbila jsem ji ještě dřív, než stačila cokoliv říct.

„Já jen... Chtěla jsem říct... Mrzí mě to. Chápu, jak se cítíš, já–"

„Ignorovala jsi mě týdny. Nás všechny. Nevidím důvod, proč bys měla teď přestat. Běž pryč." Přiložila jsem si dlaň k ústům a tolik si přála, aby se Ardel pohnul. Aby se mě znovu dotknul.

Slyšela jsem, jak se Anita nadechla. Možná, že byla ublížená. Nejspíš se přemáhala sem vůbec přijít. Na její lítost jsem ale neměla náladu. Truchlila jsem stejně jako ona, ale na rozdíl od ní jsem se musela vzpamatovat a chovat se zodpovědně. Brzy vypukne druhá bitva a já musím být připravená na všechno. Slíbila jsem mu, že mu pomohu ochránit Feram. A to také udělám. Pro něj. Pro nás. Pro jeho mrtvou sestru. Kyem by to tak chtěla.

Ticho stanu plnilo napětí. Netušila jsem, zda zde Anita stále je. Vždy se pohybovala potichu a její příchod jsem zaregistovala jen díky tomu, že to tak chtěla. Pokud ale odešla, nic jí nebránilo v tom zmizet jako duch.

„Nechtěla jsem tomu věřit," ozvala se nejistě za mými zády a lítost v jejím hlase byla nefalšovaná a syrová. Cítila jsem, jak má stažené hrdlo a hlas z ní vychází velmi ztěžka.

Necukla jsem sebou. Ani jsem se nehnula. Jen jsem pozorovala tělo před sebou.

Anita byla ze sester nejcitlivější. Dokázala se sice ohánět zbraněmi, zabíjet a být krutá, ale její něžnou stránku nešlo přehlédnout. Kdyby nebyly tenkrát vyštvané z Tareonu, co by se z ní stalo? Voják vycvičený zabíjet? Nebo by směřovala zcela jiným směrem? Když ztratila Gerla, jejímu citlivému nitru to přivodilo ničivé zemětřesení. Trochu jsem na ní byla naštvaná. I my ho ztratili. I my truchlili.