Plameny spásy ✔

PADESÁTÁ PRVNÍ

Ve slunečních paprscích rodícího se zimního dne se má zlatá zbroj leskla marnivým přepychem. Byla překrásná, umně tepaná, s černými šupinami na ramenou, zdobnými ornamenty a karmínovým těžkým pláštěm, chránícím mě před vlezlou zimou. Na nohou jsem měla nákoleníky a vysoké boty na šněrování. Už v ten moment jsem cítila, jak mi začínají chladnout palce. Bylo jen otázkou času, kdy mi začnou klepat zuby. Teploty rapidně klesly. Od úst se mi zvedali bílé obláčky a plíce mi spaloval chlad.

Zavrtila jsem se v sedle a snažila se v té okázale luxusní, přesto nepohodlné kráse, najít vhodnou pozici pro jízdu. Chápala jsem, že to má být symbol pro ostatní vojáky naší moci a nadpozemskosti. Dokonce i ta nehorázně těžká pozlacená helma s dračími křídly po stranách nepříjemně tlačila a zamezovala mi v pořádném rozhledu. Ani Iseova netěšila jeho zbroj. Netrpělivě hrabal kopyty a frkal. Raději jsem se na něj nenapojovala a ohlédla se na Ardela. Ten stál u hlavních dveří a promlouval s jedním z baronů, kterému připadla dočasná vláda nad Perelem.

Královská stráž, rytíři a ostatní šlechtici, kteří s námi měli vyrazit, nasedali na své koně a iseovi. Někteří nevrle mručeli. Až moc si zvykli na pohodlí svých zámků a sídel a najednou budou nuceni spát v ležení obklíčení obyčejnými vojáky.

„Doufám, že tě nebudou v tomto nutit i bojovat." Opet se objevil vedle mě jako přízrak. Musela jsem pořádně otočit hlavu, abych na něj viděla. Ta helma byla příšerná věc. Navíc jsem se s ní nikdy bojovat neučila. Strhnu si jí v nejbližší možné chvíli. Ať si říkají co chtějí.

Démon přešel blíž a začal kontrolovat podbřišník mého Iseova. Obratnými pohyby ho ještě trochu utáhl a pohladil ho zespoda po holém krku, kde ho nechránila žádná ocel. Ten do něj nevrle drkl hlavou a kvíkl.

Pokrčila jsem rameny. To zvíře mělo vždy svou hlavu.

„Chtěl jsem se omluvit za své včerejší chování," spustil. Nebál se semnou udržovat oční kontakt a to mě nepatrně vyvádělo z míry.

„Ehm. V pohodě." Urovnala jsem si otěže v rukou a olízla si suché rty. Na rozdíl od něj jsem měla s jeho očním kontaktem problém.

„Ne," nesouhlasil. „Neměl jsem právo být na tebe hrubý. Zvolil jsem si to sám. Věděl jsem, jakou cenu za to zaplatím a přijal jsem jí. Neměl jsem právo doufat v to, že by ses obětovala i ty pro mě." Zavládlo krátké ticho. „Nyní mě omluv. Musím najít svého koně." Mírně se uklonil a otočil se k odchodu.

„Hej!" křikla jsem po něm, až se otočilo i pár osob okolo. Začali si ale hned hledět zase svého, když jim došlo, že se nejedná o ně. „Nemůžeš mě psychicky vydírat. To není fér."

Otočil na mě a ušklíbl se. V duhovkách se mu zablesklo. „Jsem přece démon, Královničko." Poté odkráčel někam za mě, kde se nejspíš vyšvihl do svého sedla. Nemohla jsem se ani otočit a zamračit se na něj. Zatracený brnění!

„Otravoval tě? Mám si s ním jet promluvit?" ozval se Ardel vedle mě a přitáhl otěže, aby svému oři zabránil jít dál. On ve svém brnění na rozdíl ode mě vyhlížel majestátně a oslnivě. Přímo zářil svou výjimečností. Já si připadala jako pytel brambor navlečený do pozlaceného kovu. Tlačilo to a tíha toho se zdála nesnesitelná.

Zakroutila jsem záporně hlavou. „Ale mohl bys někomu říct, ať mě z toho dostane pryč," zaúpěla jsem a znovu se zavrtěla.

Vyštěkl pobaveným smíchem až odhalil na obdiv své dokonalé zuby. Lehce se předklonil a zapřel si paži o hrušku sedla. „Neboj. Je to jen pro parádu. Až se dostaneme z města, budeš si to moct sundat." Nad tou představou jsem se blaženě usmála. „A potom si to zase před příjezdem do ležení nasadíš. Netvař se tak kysele, Neol. Královny se tak přece netváří," popichoval mě zvesela. Jen jsem na něj vyplázla královský jazyk a zakřenila se.