Plameny spásy ✔

ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ - část čtvrtá - Za zrodu temnoty padnou

Za zrodu temnoty padnou

Kráčí slepí popelem mrtvých,
král a královna bez koruny.
Ruku v ruce s Plameny hradby boří,
pro svět spolu odhodlaně shoří.

Tam, kam jen smrt kráčí, kráčí i oni.
Tam, kam jen oni kráčí, v jejich šlépějích následují je bozi.

Polední týden v Pekelných síních jsem téměř nespala.

Po nocích jsem se budila a stála před dveřmi do pokoje se zrcadlem. Nikdy jsem ale nevkročila dovnitř. Nemohla jsem vidět pravdu o tom, jak na tom Gerl je. Má představivost si to umělo dost živě vyobrazit a mé noční můry jeho zranění vykreslovaly do těch nejmenších detailů.

A poté jsem cvičila. Hodně. Bez dechu. Se snahou zvítězit nad neviditelnými nepřáteli v mé mysli.

Oheň se ve zničujících vlnách řítil okolo mě a prozpěvoval sílu moci. Šeptal mi a chlácholil mě. A ponoukal mě ke zkáze. Chtěl zničit mé nepřátele. Chtěl si je podmanit a proměnit na žhavé uhlíky. Ještě byl čas. Ale už brzy, opakovala jsem jim. Již brzy vzplane celý svět. Již brzy vykonám svou pomstu na těch, kteří si jí zaslouží.

Opet se občas ukázal. I on měl čas od času problém spát. Posadil se jen ve svých volných kalhotách na spaní na zem a zapřel se o stěnu. Pozoroval mě s tichostí a jistou zaujatostí. Nevadila mi jeho přítomnost. Občas jsem jí po nových nočních můrách i vítala, zatímco Ardel spal jako zabitý. I on sebou občas házel ze spaní, ale nikdy se ze své noční můry neprobral. Přešla a on pokračoval ve spánku dál. Já nemohla.

„Zítra bude velký den, Královničko," povzdechl si Opet a natáhl jednu nohu před sebe. Druhá zůstávala v pokrčení. „Měla by ses alespoň dnes vyspat. Až nastane čas, budeš muset zasedat při poradách, sdělit jim své plány..."

Cítila jsem na sobě jeho spalující pohled. Již mi byl známý. Za ty tři měsíce ho ze mě nespustil a už jsem na něj za to dávno přestala prskat.

Přikrčila jsem se a provedla útok zpoza svého ohnivého štítu krátkým mečem. Pot ze mě jenom lil. Oči se mi klížily únavou, ale kdykoliv jsem je zavřela, viděla jsem Gerla. Děsila jsem se zjištění, co s ním za zbytek dne stihl Konečný kontinent udělat. Neznala jsem odtamtud nikoho. Žádného generála, vojevůdce, krále, či císaře. Znala jsem jen jedno a to svou moc.

„Nemůžu spát," zafuněla jsem a provedla další sled útoků. Při posledním jsem škobrtla unavenou nohou o nerovnost na dlaždicích a padla k zemi. Instinktivně jsem se překulila na stranu a pozvedla svůj štít proti imaginárnímu útoku. V bitvě nebude mít nikdo smilování. Budu unavená a vysílená, ale budu bojovat dál.

Teď jsem to ale vzdala.

Zůstala jsem ležet. Zaklonila jsem hlavu a rozhodila ruce od sebe. Vnímala jsem chlad podlahy pode mnou a ignorovala stíny plazící se po vysokém stropě. Plíce mě pálily, svaly se třásly a na jazyku jsem cítila pachuť mědi.

Opet se objevil nade mnou. Rozcuchané vlasy se mu lehce kroutily a padaly mu neposedně do čela. Přes den je měl vždy slušně sčesané mezi rohy. V noci se je však neobtěžoval ani pročísnout prsty. Jeho neodolatelně krásnou tvář zvýrazňovaly stíny plápolajících loučí. Když se smyslně pousmál, zalila mě vlna horka. To jsem na něm nesnášela. Jeho přítomnost na mě měla neblahý účinek.

Natáhl ke mně pomocnou ruku.

Nezaváhala jsem a přijala jí. Ladně jsem se s jeho pomocí vyhoupla zpět na nohy. Tím jsem se ale ocitla příliš blízko jeho žhavým očím a protaženým rtům. Pravou ruku mi nepustil. Zadrhl se mi dech a v hlavě mi začalo znít na poplach.