Plameny spásy ✔

ŠEDESÁTÁ SEDMÁ

Sledovala jsem Ardela po celou dobu jeho výstupu jako ostříž. Odměřeně se usmíval, prohazoval své typicky trapné vtípky a vystupoval zcela přirozeně. Nebo se to alespoň na první pohled zdálo. Ti, kteří ho dobře neznali nic nepoznali. Já však zpozorovala, jak se mi občas ztrácí někam do neznáma. Nebyl v pořádku. A ani bych to nečekala. Probudil se z mrtvých.

Viděla jsem vojáky, jak jásají, nazývají to zázrakem nebo dobrým znamením. Někteří se k němu tlačili a toužili se s ním setkat osobně, promluvit si s někým, kdo byl takřka nesmrtelný. Jeho přátelé, které si mezi nimi našel, se na něj šťastně usmívali a s jistou opatrností ho sem tam poplácali po zádech.

Kráčela jsem po jeho boku a pokaždé, když se k němu někdo rychle přiblížil,  jsem měla nutkání spálit ho na popel. Bála jsem se o něj. Nahánělo mi hrůzu a přinášelo nepředstavitelnou paniku, že bych ho mohla znovu ztratit. Třeba nebyl nesmrtelný. Třeba to byl jen dar od Smrti, nebo od Temných bohů, že se znovu vrátil. Nechápala jsem ten zázrak, neskutečný dar, ale byla jsem za něj nadevše vděčná. Nehodlala jsem ale riskovat.

Tomu povyku, který po naší cestě mezi vojáky vypukl, také přispěly koruny sedící na našich hlavách, protože je netvořily pouze jazyky ohně. Všichni znali pravé koruny Feramu dědící se po generace. Někteří o nich slyšeli jen z doslechu, ale ti, jež měli tu čest je vidět v realitě věděli, že jsou pravé a bralo jim to dech. Dlouho ztracené koruny byly znovu objeveny a mrtvý král ožil. Možná, že jim i právě to postačí k tomu, aby bojovali s větším nasazením. A to díky daru Královny čarodějnic a tajemnému zázraku.

Ta pradávná čarodějnice věděla, že Ardel ožije. Napsala mi na vzkaz, ať jsme symbolem lepších zítřků. Předtím jsem si myslela, že se zbláznila, nebo se mi tím vysmívá. Byla jsem poblouzněná zármutkem a naštvaná. Ale její vzkaz bylo možná vodítko, které jsem si odmítla vzít k srdci.

Izera jsem zahlédla postávat u jednoho z povozů se dřevem. Jeho blond vlasy v té záplavě tmavé úplně vyčnívaly, stejně jako bystré šedé oči. Všichni se mu vyhýbali. Věděli co je zač. Izer Neier – Izer Marnivý. Polobůh a smrtící had. Ačkoliv muselo být všem nad slunce jasné, že je na naší straně, neobtěžovali se to brát na vědomí. Jen jsem mu věnovala mírný úsměv. Opětoval mi ho.

Řekla jsem mu o smrti trojice čarodějnic hned jak to bylo možné. Nic mi na to v tu chvíli neřekl. Jen se mi zdálo, jakoby se od něčeho osvobodil a tíha na jeho ramenou povolila.

Chytila jsem Ardela za rámě a nechala své oči zazářit, abych odehnala zástup žen ženoucích se směrem k němu.

Nepatrně sebou při tom dotyku škubl, ale okamžitě na to se na mě zazubil a začal se věnovat jednomu z generálů, který přispěchal a málem až mu oči z důlků vypadly, jak je na Ardela vyvalil. Nebyl zdaleka jediný vyvedený z míry z návratu svého krále.

V poledne jsme měli chvíli klidu sami pro sebe. Nemohli jsme se sice vypařit někam mimo ležení, kde bychom měli větší soukromí, ale i to málo bylo požehnáním.

Ardel nepůsobil duchapřítomně. Stále dokola si upravoval lem kabátu, přičemž myslí utíkal někam, kam jsem nemohla. Kousala jsem si nervózně ret a snažila se přijít na příčinu a jasné řešení.

Zemřel. Probral se z mrtvých. Viděla jsem jeho nejhorší vzpomínku. Překonala jsem ji spolu s ním. Probudili jsme se a on i přes své navrácení vzpomínek zůstával jiný.

Nakonec jsem to vzdala a přešla tichými kroky až k němu.

Zapřela jsem si čelo o jeho pevná záda. Zarazil se ve své nikam nevedoucí činnosti. Zavřela jsem oči a hledala klid u Plamenů. Znala jsem je a ony znaly mě. Já a on jsme byly dva klíče. Přesto jsme tu komnatu plné moci stále nedokázali odemknout. Ne zcela.