Dodatková sbírka dosud nevyřčených příběhů ze série Žít. Ač všechny nějakým způsobem souvisí s původním dílem, velká většina dokáže obstát i jako nezávislá povídka. Znalost původního díla tudíž není podmínkou :)
1. Přežít vlastní smrt - Regulus s K...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jsme tady, pane Regulusi."
Do tváře se mi opřel ledový vítr a ostré kapky mořské vody mi téměř okamžitě skrápěly vlasy i hábit, který až nepříjemně ztěžknul. Otřásl jsem se. Za mou husí kůži ale mohla spíš čirá hrůza než všudypřítomný chlad. Zíral jsem na tmavou skálu omletou příbojem téměř do hladka a až příliš bolestně si uvědomoval, že tahle obrovská masa se s největší pravděpodobností stane mým hrobem.
„Jsi připravený, Kráturo?"
Položil jsem svému skřítkovi dlaň na temeno – níž jsem totiž nedosáhl – a pokusil se ho tím mírně povzbudit. Marně. Třásl se hůř než vrba mlátička při ranních mrazících a oči měl rozšířené hrůzou. Nemohl jsem mu to mít za zlé.
„Pane Regulusi," zakrákoral zoufale, „nemusíme to dělat, pane. Vaší matce to zlomí srdce. To jí přece nemůžete udělat. A vašemu otci také ne."
„Občas..." nadechl jsem se a krátce zaváhal, jak jsem hledal ta vhodná slova, která bych chtěl skřítkovi sdělit, „občas bychom měli udělat věci, které dělat nemusíme, nebo se jich bojíme, Kráturo. O tomhle tajemství víme jenom ty a já. Máme povinnost vůči ostatním. Nesmíme před tím zavřít oči a předstírat, že to není náš problém. Chápeš?"
„Děláte to kvůli svému bratrovi, pane?" povzdechl si skřítek a konečně na mě obrátil pohled.
„Mimo jiné," pousmál jsem se. „A kvůli spoustě dalších."
Zavřel jsem oči a představil si všechny ty, které dnes nechávám za sebou. Ty, kteří byli hlavním důvodem, proč jsem nemohl dál přehlížet bezpráví, jež sužovalo celou Anglii. Netušil jsem, jestli svým činem vůbec něco změním, ale musel jsem se o to alespoň pokusit.
Kvůli nim.
Kvůli Dorcas a jejím obrovským hnědým očím, které mi učarovaly už někdy ve třetím ročníku. Kudrnaté nepoddajné vlasy jí voněly po hřebíčku a tmavá kůže byla na dotek stejně jemná jako ta nejlepší čokoláda. Nechal jsem ji odejít ze svého života, ale rozhodně ne ze svého srdce. Byla první dívkou, kterou jsem kdy miloval a taky jedinou, které jsem to kdy řekl. Věděla, jak moc pro mě znamenala a doufám, že na to nikdy nezapomene.
Kvůli Marlene a její náruči, která dokázala rozzářit i ty nejhorší a nejtemnější dny posledních let a pomohla mi tím nepřijít o rozum. Dala mi domov a pocit bezpečí, i když si sama procházela peklem. Věřím, že my dva jsme se měli potkat, abychom si navzájem pomohli najít cestu labyrintem našich vlastních černých myšlenek. Nejspíš mi nikdy neodpustí, že jsem jí takhle opustil, ale vím, že jednou to pochopí.
A taky kvůli Siriusovi. Nejspíš mě právě teď nesnáší a já mu to ani nemůžu mít za zlé. Byla to jeho odvaha postavit se proti proudu a otočit se zády ke své minulosti, čím jsem jako kluk pohrdal. Teď ho za to obdivuji. Kéž bych já měl tolik kuráže a dokázal říct ne, ve chvíli kdy to bylo opravdu důležité. Moje prozření přišlo až příliš pozdě a já kvůli tomu ztratil člověka, který mi měl být v životě úplně nejblíž. Všechny ty krásné dětské vzpomínky pohřbila tíha našich rozkolů. Promiň, brácho... měl jsem být lepší.
