Dodatková sbírka dosud nevyřčených příběhů ze série Žít. Ač všechny nějakým způsobem souvisí s původním dílem, velká většina dokáže obstát i jako nezávislá povídka. Znalost původního díla tudíž není podmínkou :)
1. Přežít vlastní smrt - Regulus s K...
Hoppla! Dieses Bild entspricht nicht unseren inhaltlichen Richtlinien. Um mit dem Veröffentlichen fortfahren zu können, entferne es bitte oder lade ein anderes Bild hoch.
Ve vzduchu byla ještě stále cítit vlhká hlína, smíšená s intenzivní vůní desítek růží, jež na čerstvý hrob položila hrstka pozůstalých. Přišlo jich až zoufale málo. Mohlo za to Marlenino poslední přání – nespočinout v londýnském hrobě vedle své vlastní rodiny. Toužila být pochována v Godrikově dole; na místě, které milovala nejvíc na světě.
Všechno si sepsala do závěti, kterou schovávala ve svém nočním stolku pro případ, že by se jí něco stalo. Našli jsme ji s Remusem při vyklízení jejího bytu a rozhodně jsme neměli v plánu ji ignorovat. Bohužel nás nenapadlo, jak komplikované bude něco takového prosadit u posledního žijícího člena rodiny McKinnonových – Marlenina strýce – který byl živoucím důkazem, že její otec nebyl ani zdaleka jediným zoufalcem v rodině. Pokoušeli jsme se s ním vyjednávat jako dospělí a doufali, že dostane rozum a splní jediné přání své zesnulé neteře. Tomu člověku byla ale Marlene očividně naprosto volná a zajímala ho jen publicita kolem 'krvavé svatby', jak Denní Věštec tu nešťastnou noc nazval. Sešli jsme se s ním dvakrát během dvou dnů a nedosáhli přitom vůbec ničeho.
Večerní návštěva u Potterových, kam jsme vyrazili sdělit své neúspěchy, byla z toho důvodu plná emocí. James zuřil. Ani si nevzpomínám, jestli jsem ho kdy viděl takhle rozčileného. Dost dlouho nadával a nakonec se vzteklým prásknutím dveří odešel na zahradu.
„Myslíš, že bude v pořádku?" zašeptal Remus směrem k Lily, která si mlčky opírala čelo o konečky prstů. Za celou dobu do Dvanácterákova amoku nijak nezasáhla, ani se ho nepokoušela uklidnit. Zřejmě dobře věděla, že by to nemělo smysl.
„Já nevím," zavrtěla hlavou s tichým povzdechem. „Od toho večera, kdy se to stalo, jsme spolu prohodili sotva pár slov. V noci se budí, chodí jako tělo bez duše. Netuším, jak mu pomoct."
„To spraví jenom čas... snad... jednou," zamumlal jsem.
Lily na mě zvedla lítostivý pohled a položila mi dlaň na koleno. Vím, že se mě snažila povzbudit, ale nebylo to nic platné. Poplácání po zádech vážně nezaplní to bolestivé prázdno v srdci, co se objevilo po Marlenčině smrti.
„Petere, já vím." Zesílila stisk na mé noze a já pocítil nutkání shodit její ruku dolů. „Vím, že vám chybí. Taky se mi moc stýská, jenže nic, co uděláme, nám ji nedokáže vrátit zpátky. Nikdo nedokáže vzkřísit mrtvé."
Přejel jsem si dlaní po zátylku a pevně sevřel víčka k sobě. „Možná ne, ale Marlene vždycky říkala, že bez naděje by byl svět děsně deprimující místo."
Když jsem oči otevřel, stihl jsem ještě zahlédnout významný pohled, který si Remus s Lily vyměnily. Nejspíš mě měli za blázna, ale rozhodli se taktně mlčet; zřejmě abych se jim tu psychicky nezhroutil.
Z nějakého důvodu mě to dost nepříjemně popudilo. Sklepal jsem ze sebe Lilynu dlaň a postavil se. „Myslím, že půjdu taky na vzduch."
Nechtěl jsem je poslouchat, nechtěl jsem se na ně ani dívat. Marlene tou dobou ještě ani nebyla pod zemí a oni už by na ni nejraději zapomněli, připsali ji na seznam obětí války, otřeli slzy a šli dál. Jenže to já prostě nemohl. Byla součástí naší party mnohem dřív než Lily, dokonce dřív než Remus a Sirius. Znal jsem ji od dětství a dobře jsem věděl, jak moc temný a smutný bez ní bude svět.
