Žít ve hvězdách

Kouzlo věčnosti

Měla jsem dobrý život. I přes všechna příkoří, která nám kdysi přinesly války, jsem dokázala s láskou vychovat dvě úžasné děti a zestárnout po boku někoho, koho nadevše miluji.

Jenže všechno krásné jednou končí.

Uběhlo několik měsíců od chvíle, kdy jsem podruhé v život pohřbila své srdce. Nejspíš jsem si měla vážit skutečnosti, že mi Siriuse z náruče nevyrvala žádná tragická nehoda, ani zákeřná kletba. Zkrátka se nachýlil jeho čas a Merlin si ho k sobě povolal.

Ach, byli jsme už tak staří.

A přesto mi pukalo srdce, když jsem sledovala svou plačící dceru, která tiše šeptala mahagonové rakvi láskyplná slova. Nikdy neplakávala. Už jako malá byla pevná jako skála a statečnější, než my se Siriusem dohromady. Jenže teď svírala v rukou poslední hmatatelnou vzpomínku na svého otce a přitom zoufale vzlykala. Milovala ho. Občas jsem jim záviděla jejich ryzí vztah, ale stejně tak ráda jsem sledovala, jak celý dlouhý život stáli při sobě.

Bolela mě myšlenka, že mou holčičku tahle skutečnost brzy potká znovu. Zdraví už mi také příliš nesloužilo a já věděla, že nebude dlouho trvat a Siriuse znovu uvidím. Možná díky tomu jsem dokázala strávit zbytek svého předem vyměřeného času s klidem v duši. Prožila jsem ho s Rory a Harrym, jejich dětmi a dětmi jejich dětí. Byli jsme opravdu velká rodina. Potterovi, Blackovi, Weasleyovi a Greengrassovi spojeni v nádherném láskyplném svazku, který doufejme potrvá po další generace.

Rozloučila jsem se s nimi se všemi tím nejkrásnějším možným způsobem – spoustou nezapomenutelných vzpomínek. A když si pro mě přesně rok od Siriovy smrti Merlin přišel, odešla jsem s úsměvem a s pocitem naplnění.

Nejistota a strach z konce vystřídal klid. Nečekala mě žádná věčná tma a zapomnění. Otevřela jsem oči na mole pod ořešákem, kde jsme se kdysi se Sirim rozhodli, že se vezmeme. Uvítal mě příjemný chladný vánek od jezírka a vůně čerstvě posečené trávy.

Byla jsem doma.

S úsměvem jsem se zapřela na rukou a postavila se. Bez bolestí v kloubech a v kostech. Lehce, přesně jako za mlada. Dovolila jsem si krátký pohled na vodní hladinu a uviděla záplavu ohnivých vlasů, které už před dlouhou dobou ustoupily stříbru a bělobě. Najednou mi bylo zase dvacet a já si mohla užívat svět plnými doušky.

Jenže mě nezajímaly krásy naší zahrady, dokonce ani znovu nabyté mládí. Myslela jsem jen na jednu jedinou osobu, se kterou jsem chtěla strávit zbytek věčnosti. Někde tu jistě musel být.

„Siriusi?" křikla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Kde ho jen hledat? Rozhodně jsem mínila začít uvnitř. V domě, kde jsme prožili celý svůj život a utvořili si tolik vzpomínek, na kolik by nestačila všechna fotoalba světa.

Rozběhla jsem se přímo ke vchodu ze zahrady do kuchyně. S trhnutím jsem otevřela dveře a chystala se ve svém hledání pokračovat uvnitř domu. Moje další kroky ale zastavilo pevné tělo, které se mi postavilo do cesty a zabránilo mi tak pokračovat dál.

Úlevně jsem vydechla. „Siriusi, já..." Nedořekla jsem to. Slova se mi zadrhla v krku a já dočista ztratila nit svých myšlenek.

Na chvíli jsem totiž dočista zapomněla na jednu důležitou věc. Sirius nebyl jediným obyvatelem domu, se kterým jsem tu plánovala budoucnost. Tenhle dům skrýval ve zdech spoustu lásky a vzpomínka na tu první mnou projela jako šíp. Zalapala jsem po dechu a ruce mi samovolně vystřelily k ústům. Střetla jsem se totiž s těma nejhřejivějšíma hnědýma očima, které jsem kdy viděla. Byly stejně hluboké a tmavé jako šálek té nejlepší čokolády.