》17《

67 10 8
                                    

Eddie se prošel po pokoji, vypadal spokojeně, jsem ráda, že se mu tady líbí. "A co zvoje máma, ta s tím mít probkém nebude?" zeptal se trochu nejistě. "Ta na to nejspíš ani nepříjde, doma netráví moc času a pokud tady už je, tak se nezajímá o nikoho jiného, než sama o sebe." odpovědéla jsem trochu sklesle. Mrzí mě, že nemáme s mámou moc dobrý vztah, ale mám alespoň tátu, který se mj snaží to vše nahradit a přesto, že nikdy nebude jako plnohodnotná máma, vážím si toho, co pro mě dělá. "To je mi líto." vyrušil mě Eddie. "To nic." pokusila jsem se o úsměv.

Je čas večeře, tak jsem došla dolů, abych tam vzala Eddiemu něco k jídlu. Když jsem dávala těstoviny na tallíř, vesel do kuchyně taťka. "Eddie může klidně večeřet tady s námi, volala máma, že nepříjde dřív jak ráno." Bylo na něm vidět, jak moc ho to mrzí, ničí mě pohled na to, jak se trápí. Rychle jsem mu stiskla ruku a běžela najoru za Eddie.

Zaklepala jsem na jejo dveře, načež se ozvalo tiché dale a já vstoupila. "Je večeře, můžeš se najíst s námi dole, máma není doma a ještě nějakou dobu nebude." Hned na to se zvedl a došel ke mě. "Mrzí mě to." Zašeptal a vydal se chodbou ke schodům a potom dolů a do kuchyně. Já jsem ho hned následovala.

Všichni jsme se posadili ke stolu a začali jíst. Táta se ptal Eddieho na nějaké nezbytné otázky, nechci to zqkřiknout, ale přijde mi, že si celkem sedli a táta ho možná začíná mít rád. Nedivím se. Po chvili se jejich konverzace podobjíci se výslechu změnila na příjemné vyprávéní vtipných historek. Párkrát jsem se zasmála i já, přesto, že moje nálada byla na bodě mrazu. Nebo možná ještě trochu horší. Nevím přesně proč, jestli to bylo jenom kvůli mámě nebo v tom je i něco jiného. Poslední dobou se toho dělo tolik, že se ztrácím sama v sobé. Nevím pořádně, co si myslím a co cítím, o to těžší to musí být pro ostatní, kteří se mi snaží tu náladu nějak zlepšit. Hlavně Eddie, chudák musí být strašně zmatený.

Všechny myšlenky jsem zahnala a odnesla prázdný talíř do myčky, ty dva jsem tam nechala, ať si povídají. Nerada bych je rušila, jsem ráda ze se baví. Došla jsem k sobě do pokoje a rovnou si vzala oblečení na spaní a ručník. Vešla jsem do koupelny a zamkla za sebou dveře. Hned jsem se po nich scezla a začala brečet, tak že jsem nemohla přestat. Vůbec nevím, co se to se mnou děje. Snad nikdy jsem se necítila hůř než teď a to přesto, že se začalo vše dařit. Nékdy to ale asi muselo všechno přijít. Nevím jak dlouho jsem takhle seděla, ale po tom, co jsem se alespoň trochu uklidnila, jsem vstala a rychle se vysprchovala, vyčistila si zuby a odlíčila se. Vlastně jsem nikdy pořádně nepochopila, proč nosíme makeup, však to akorát schovává, kým doopravdy jsme, ale to je možná to, co většina lidí chce. Prostě moct být někdo jiný, někdo bez problémů, někdo dokonalý. Je to směšné, já jsem směšná. Myslela jsem si, že být oblíbená je to, co chci, ale za posledních několik dní jsem zjistila, že já nejsem tak, které by měl někdo závidět, to já bych měla závidět těm, kdo mají opravdové přátele. Myslím, že třeba Eddieho bych mohla nazvat svým dobrým přítelem, stejně tak Ericu a možná dokonce všechny z té jejich DnD party, ale nejsem si jistá. Co když jsou ke mě milí jenon ze zdvořilosti, jenom proto, že jsem pomohla Eddiemu. Co když mě dooprqvdy radi nemají.

No nic, měla bych přestat přemýslet nad takovýma věcma, myslím, že to není zdravé. Je ještě celkem brzy, ale už asi půjdu spát, protože jsem tolik unavená, jak snad ještě nikdy. Zhasla jsem světlo a spokojeně se uvelebila ve své posteli, když někdo vešel. Byl to Eddie.

"Promiň, že jsem nezaklepal. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pohodě." došel až k mé posteli a sedl si na její okraj. "Jasně, že jsem v pohodě. Proč bych nebyla?" Ne nejsem v pohodě, ale opravdu nebudu se svými problémi otravovat Eddieho, má dost téch vlastních. "No já jen, že jsi už u večeře byla dost tichá a potom, jak jsi odešla, chtěl jsem se jen ujistit, že se nic neděje." nikdy bych nevěřila, že si něco takového někdy budu myslet, ake Eddie je asi ten nejhodnější a nejstarostlivější člověk, kterého znám. Přesto, že je to podivín a podle všech i zločinec, příjde mi, že jsem si s nikým ještě nikdy tolik nerozuměla. "Trošku na mě dopadlo to všechno, co se dělo a já si to asi potřebuju nějak srovnat v hlavě." řekla jsem mu tak nějak trošku, co se děje. "Jestli chceš, zůstanu tady s tebou." nabídnul mi. Nepřeju si nic jiného, než aby byl blízko mě. "To ti ten tvůj vlastní pokoj moc dlouho nevydržel." rýpla jsem si do něj. "Byl to jenom návrh, ale cháou, že chceš být teď asi sama." Objasnil hned svojí nabídku. "Ne, bechci být sam. Chci být s tebou." Zastavila jsem ho, když už se zvedal. Ve tmě nebylo nic vidět, ale myslím, že se usmál. Lehl si ke mě a chytil mě za ruku. S ním se cítím, jakobych nebyla be všechno tak sama. S ním jsem v bezpečí. S ním je mi dobře. Netrvalo to dlouho a s hřejivým pocitem v hrudníku jsem usnula.

Ahoooj
Zajímalo by mě, jestli je tady ještě někdo naživu, protože i když to zní neuvěřitelně, tak já tady pořád jsem a tuhle fanfikci jsem ještě taky úplně nepohřbila. Nevím, jestli to bude ještě nekdo číst po mojí nékolikaměsíční pauze, ale věřte mi, že jsem jí opravdu potřebovala.
Nebudu vám tady slibovat, jak často budou další kapitoly vycházet, protože to sama nevím a nejspíš to nebude nijqk pravidelně, ale mohlo by to být dřív než za několik měsíců.heh.
Tak mi kdyžtak určitě dejte vědět, jestli má vůbec cenu ve psaní tohoto příběhu pokračovat, jestli by o to někdo stál.
Jo a opravila jsem několik prvních kapitol, neslibuju žádné velké dílo, ale několik překlepů jsem opravila.
Mějte se hezky.
U další kapitoly🤍🤍

nalezený // Eddie Munson fanfikceKde žijí příběhy. Začni objevovat