》20《

45 5 1
                                    

Pondělí
Včera odpoledne se vrátila máma. Jak jsem čekala, nic nepoznala. Trošku se ale bojím, že táta začíná něco tušit. Jako o mně a o Eddiem. Skoro, jakoby věděl, kdy přesně má přijít do místnosti a překazit tak jakýkoliv kontakt, který by mezi mnou a Eddiem mohl vzniknout.

Už jsem někdy říkala, že nemám ráda pondělí? Možná jsem se zmínila, ale pro jistotu vám to ještě připomenu. NENÁVIDÍM PONDĚLÍ! Tak snad jsme si dostatečně tozuměli. Už jsem tak nějak zvyklá dělat cokoliv, jen abych oddálila můj odchod do školy, takže jdu vyndat myčku. Prokrastinace je moje druhé jméno. Sešla jsem dolů a spatřila jsem Eddieho sedícího u stolu, spokojeně se ládujíciho jeho snídaní. Hned, když si mě všimnul, usmál se a s plnou pusou zahuhlal něco, co mělo nejspíš znamenat "dobré ráno" . Už už jsem mu chtělla odpovědět, když mi to došlo. Máma, co když příjde dolů. Eddie se přece jen tak procházet po domě, když nechceme, aby o něm věděla. On si nejspíš podle mého výrazu domyslel, nad čím přemýšlím. "Klid, tvoje máma někam odešla už před nějakou dobou." Obeznámil mě s momentální situací. Že mě to ani nepřekvapuje, nejspíš šla zase drbat se svýma kamarádkama.

Nasnídala hsem se spolu s Eddiem a potom jsem vyrazila do školy. Je pravda, že mě k tomu možná musel Eddie donutit, ale sllíbil mi, že až se vrátím, budeme hrát monopoly a to se nedá odmítnout. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem zapoměla vyklidit tu myčku. No nevadí, on to někdo určitě udělá.

Před školou na mě už čekala Erica, těšila jsem se na ní. Možná bych jí to mohla říct, jako o mně a o Eddiem. Nebo spíš ne, naštvala by se a už nikdy by na mě nepromluvila. Prostě by to nepochopila a já se ani nedivím. Eddie je o dost starší než já, známe se jenom chvíli a ještě nedávno jsem byla přesvědčena o tom, že on je šílený postih, kterého nezajímá nic jiného, než DnD.

"Ahoj." Usmívala se na mě už z dálky. "Ahoj." Oplatila jsem jí její milý pozdrav. "Jak jsi se měla?" Zeptala se, jako při každé běžné koncerzaci. "Jo, šlo to." Odpověděla jsem neutrálně. "Co ty?" Pokračovala jsem tak nějak už automaticky. "Strašná nuda, když není doma brácha, je všude tak nějak ticho a klid a hlavně já nemám koho otravovat." Postěžovala si. "Co Dustin?" Napadlo mě, toho ořece otravovala vždycky ráda. "Ten už je imunní." Odpověděla naštvaně. Je mi jí opravdu líto, ale bohužel jí s tím nedokážu pomoct, takže s úzkostí z nedostatku pozornosti si bude muset poradit sama. Za chvíli zvoní, tak jsme se každá rozešly do svojí třídy a já se potom jenom usadila do svojí lavice a přestala na několik dalších hodin vnímat.

Na obědě jsem se sešla s Ericou, ale jedly jsme celou dobu v tichosti, ale mně to nijak nevadilo. Když už jsme měly obě skoro dojedeno, Erica to ticho prolomila. "Tak řekneš mi, co se děje? Už ráno jsi byla nějaká divná a teď ani nemluvíš." Já sama jsem nezaznamenala, že bych se chovala nějak jinak, tak jaktože ona jo?. "Líbali jsme se." Vyhrkla jsem najednou. Počkat co? Proč jsem to řekla? Roztrhá mě na kusy. "Cože?" Zeptala se zmateně. Třeba to můžu ještě nějak zamluvit. "Líbali jsme se a ne jednou." Aha, tak asi nemůžu. Kéž bych třeba jednou říkala to, co chci. "S kým." Zněla pořád dost zmateně. "No s Eddiem." Už nemá cenu nic skrývat, stejně by se to dřív nebo později dozvěděla a mně by to život prodloužilo jenom o pár dní nebo možná týdnů. Jenom chudák Eddie, bude muset hrát monopoly sám se sebou. On to ale určitě zvládne, je to přece jenom magor. "Děláš si srandu?" Promluvila po kratší odmlce Erica a já jenom zakroutila hlavou a zabodla svůj pojled do stolu. "Jakože ty a Eddie?" Ptala se dál. Neřekla jsem to dost jasně? Musí být v šoku, asi nechci, aby se z něj někdy dostala, ale zakývala jsem hlavou na známku souhlasu s pohledem stále směřujícím směrem dolů. "To neni možný." Vydechla tiše, potom ještě chvíli seděla na místě, ale pak se beze slova zvedla a odešla pryč. Teď bych byla možná radši roztrhaná na ty kusy, tohle mě totiž děsí mnohem víc.

Domů jsem přišla o něco pozdéji, musela jsem se trochu projít, asi nebyl nejlepší nápad to Erice říkat, ale já jí to vlastně říct nechtěla, ono se to řeklo tak nějak samo. V pokoji jsem našla Eddieho, jak sedí na zemi u hrací desky a háže kostkama. Dělá si srandu? On vážně hraje monopoly sám se sebou. Neměla bych odtud teď co nejrychleji utéc? Třeba se tak projevuje nějaká vážná psychická porucha, možná schizofrenie nebo DID. "Ehm." Upoutala jsem jeho pozornost  bylo vidět, že byl do hry opravdu zabraný a tak se mě dost lekl. "Já tady na tebe čekám a trénuju házení kostkama." Začala se obhajovat, ale po první větě ho přerušil můj smích a on se ke mně po chvilce přidal.

Slibovala jsem, že budu psát tak nějak pravidelně? Ano. Dodržela jsem to? Ne. Takže tentokrát nic takového slibovat nebudu, jenom jsem se prostě z nějakého důvodu dokopala napsat další část. Tak třeba se mi to příště povede dřív jak za několk měsíců a dříva jak v půl jedenácké v noci :D.
Určitě mi dejte vědět, co si o dnešní kapitole myslíte.
Samozřejmě se omlouvám za všechny chyby.
Mějte se krásně🤍🤍

nalezený // Eddie Munson fanfikceKde žijí příběhy. Začni objevovat