Zbloudilá vlčice

Kapitola 31.

Už přes půl hodiny jsem procházela tímto nádherným hradem a nenašla jsem nic, co by stálo za zmínku. Cestou jsem potkávala nějaké stráže, ale nikdo z nich mě nezastavil, ani se mě nezeptal, kam jdu.

Ještě že tak. Nevím, jak bych jim vysvětlovala, že to tu jen prozkoumávám. Zřejmě by se mi pak buď vysmáli, nebo by mi to překazili. A to jsem nechtěla.

Zrovna jsem prošla kolem neosvícené chodby, když mi po zádech přeběhl mráz a z mých úst se vydral obláček páry. Zdá se mi to nebo se tu ochladilo? Pomyslela jsem si a zastavila.

Můj pohled spočinul právě na oné chodbě. Zamyslela jsem se. Třeba se tam nachází něco zajímavé. Akorát si nejsem úplně jistá, jestli je to tam bezpečné a jestli pak nebudu mít nějaký problém. Obávám se totiž, že naštvaný Tobias je mnohem děsivější, než moje chůva.

Chvíli jsem váhala. Nikdo tu nebyl, v chodbě nebylo žádné světlo a bylo tu až děsivé ticho. Nejsem hloupá, vím že to jsou jasné signály, abych se otočila a odešla....Jenže mě tak moc zajímá, co se tam skrývá. Nemůžu si prostě pomoc.

Nakonec jsem si povzdechla a pak se rozešla vstříc nekončící tmě. A to mám namysli takovou tmu, že ani s vlčíma očima v ní nic nevidím.

Prsty jsem se jemně otírala o zeď, abych aspoň ji v té tmě neztratila. Navíc mi pomáhala jít přímo rovně. Což se taky hodilo.

Po pár minutách jsem nahmatala i druhou zeď, která byla přímo přede mnou. Položila jsem na ni obě ruce a začala se posouvat do boku. Ušla jsem sotva metr a zeď pod mými prsty zmizela. Že by otvor?

Udělala jsem zkušební krok dopředu. Když jsem do ničeho nenarazila, udělala jsem další dva. Vzduch se zde změnil. Jakoby tu foukal lehký větřík.

Okno? Jenže kde? Jelikož jsem neměla po ruce žádnou zeď, opatrně a pomalu jsem si dřepla. Ruce jsem položila na chladnou podlahu a pak s nimi začala pátrat po okolí. Tak takhle se cítí nevidomé bytosti? Tohle bych asi nezvládla.

"Aaah." překvapeně jsem vykřikla, když jsem po chvíli vedle sebe nahmatala schod. Teď už je mi jasné, kam jsem se dostala. Jsem na schodišti. Na točitém schodišti.

Stoupla jsem si a rukama pátrala ve vzduchu, dokud jsem nenahmatala zeď a na ní pak zábradlí. Na to jsem jemně položila prsty a za jeho pomoci se vydala po schodech nahoru.

Čím výš jsem byla, tím více jsem toho viděla. Tma se pomalu měnila v šero a v tom už jsem se orientovala velmi dobře. Viděla jsem své vlastní kroky i schody, po kterých jsem se vydávala.

Zábradlí jsem se však nepustila. Z bezpečnostních důvodů. Ty schody byly sice z kamene, ale přišlo mi, že pode mnou tiše zkučely. Zřejmě po nich už dlouho nikdo nešel. Snad se pode mnou nesesypou. Pomyslela jsem si.

Vzhledem k tom, že jsem pořád nebyla nahoře a schodů jsem už vyšla dost, došlo mi, že jsem ve věži.

I pár minut později jsem už stála na posledním schodu a přímo přede mnou se vyjímaly dřevěné dveře. Uchopila jsem kliku do ruky a zatáhla. Nic. Bylo zamčeno.

Uchopila jsem kliku silněji a začala s ní lomcovat tak, že se dveře v pantech otřásaly. A než jsem se nadála, klika vypadla a zůstala mi v ruce.

Její druhá část spadla taky, protože jsem za dveřmi slyšela cinknutí a tichou ránu. Strčila jsem jemně do dveří a ty se samy otevřely.

"Byla to nehoda, tak doufám, že mě za tu kliku nikdo neseřve." šeptla jsem a vstoupila do místnosti osvícené velkým starým lustrem, který se zřejmě ani nedal vypnout, protože tu nebylo žádné vypínání. Nebo jsem aspoň žádné neviděla.

Nejistě jsem se sehla pro druhou kliku a obě je položila na poličku nějaké skříně. Byl tu bordel. Doslova. Všude byly nějaké věci nebo knihy a i když to na první pohled vypadalo systematicky seřazené, rozhodně v tom byl chaos. Hotová skládka.

Tohle asi není to, co jsem hledala. Pomyslela jsem si. Otočila jsem se a byla jsem rozhodnutá se vrátit dolů, ale zastavila jsem se u dveří. Něco mi na nich totiž nesedělo. Otevřela jsem dveře dokořán a víc je tak natočila ke světlu.

Prsty jsem po nich přejela a začala je čistit od prachu. A pak jsem to uviděla. Ozdobným písmem vyrytý nápis do dřeva. Archiv. Žádný sklad, ale archiv. Tady se uchovávají dokumenty a podobné věci.

Otočila jsem se zpátky a znovu se rozhlédla po místnosti. Do oka mi po chvíli padla, na první pohled obyčejná, černá kniha, zabalená v kůži a položená v rohu místnosti na tmavém stole.

Přišla jsem k ní a chytla ji do ruky. Byla těžší, než jsem si myslela. Rozhodně bych s ní nechtěla dostat někdy po hlavě. Určitě by to dost bolelo. Opatrně jsem ji otevřela a nalistovala jsem první stránku.

"Deník Barneyho Wesla: Historie královského rodu."

Ahojky 💜
Další kapitola je na světě, tak snad si ji užijete. Další bude obsahovat záznamy z tohoto deníku.
Vaše Kiki 💜💜

PS: omlouvám se za dlouhou neaktivitu.