Zbloudilá vlčice

Kapitola 7.

Ráno jsem se probudila ještě za tmy. Vstala jsem z postele, oblékla si legíny s tričkem a učesala si vlasy. Došla jsem do kuchyně. Falco ještě spí, takže si snídani musím obstarat sama.

Vzala jsem takové ty malé křupavé věci. Jak to bylo...... cereálie. Nasypala jsem si je do misky, vzala lžičku a posadila se na židli. Dojedla jsem, uklidila a rozhodla se být trochu užitečná.

Vzala jsem si tu obsáhlou knihu plnou receptů a našla tam nějaký Míša řezy. Pokrčila jsem rameny, nachystala si všechny věci a pustila se do toho. Bylo to poprvé, co jsem vařila, takže bylo jasné, že se něco musí stát.

No po dvou hodinách mám ty řezy hotoví a jsou i celkem dobrý. Jen v kuchyni to vypadá jako by tam vybuchla sopka. Zavrtěla jsem hlavou, udělala ještě kávu a nachystala to Falcovi pěkně na stůl.

Vždycky se stará on o mě, jednou mu to snad oplatit můžu. No a co teď s tou kuchyní. Povzdechla jsem si, vzala si čistící prostředky a dala se do dlouhého a náročného úklidu. Když jsem po asi hodině byla hotová, začalo svítat.

Usmála jsem se, vzala si tenisky a vyběhla ven. Sluneční paprsky mi ozářily nohy. Zasmála jsem se, otočila se a jen tak si hopsala od domu k domu. Musela jsem působit trochu humorně, protože ostatní členové smečky, kteří už byli vzhůru, se celkem bavili.

Uviděla jsem malou Keisy a doběhla k ní. Ona mi nadšeně skočila kolem krku. Zasmáli jsme se a ona mě pustila. Sedli jsme si do trávy a ona mě učila, jak dělat věneček ze sedmikrásek.

Byla to zábava. Musela jsem to sice dělat na potřetí, ale povedlo se mi to. Pak mnou projela tíživá vlna a setmělo se mi před očima.

Vzpomínka:
Seděla jsem na krásné rozkvetlé louce a pletla věneček z všemožných květin. Byl překrásný. Dodělala jsem ho a usmála se.
"To je hezké. Pro koho to je?" zeptal se někdo za mnou. Otočila jsem se. Byl to nějaký muž. Vypadal strašidelně a na tváři mu hrál pobavený úsměv.
"Pro tebe strejdo." řekla jsem a dala mu ho na hlavu. On nad tím jen protočil oči a zasmál se.
"Je to skoro jako opravdová koruna. Chtěla by jsi mít vlastní korunku, maličká?" optal se mě. Tentokrát jsem se zasmála já a stoupla si. Muž byl pořád vyšší než já.
"Ano, strejdo. Ale nejsem maličká. Já už jsem velká. Dívej." vypískla jsem a skočila mu do náruče. Zatočil se mnou. Zasmál se.
"Dobře, tak už jsi velká. Ale pro mě budeš pořád maličká." řekl.
"Fajn. Jsem ráda, že tě mám strejdo. Bez tebe by tu byla nuda." hlesla jsem a objala ho kolem krku.
"To já taky, maličká. To já taky." pronesl vážně....

Rozhlédla jsem se. Vedle mě seděl Falco a starostlivě si mě prohlížel. Když si všiml mého pohledu, oddechl si.

"Nevnímala jsi, Oro. Keisy ke mě přiběhla a měla hrozný strach, že se ti něco stalo. Jsi v pořádku?" zeptal se. Kývla jsem a usmála se.

Zvedla jsem se a podívala se na věneček v mých rukách. Nasadila jsem ho černovláskovi na hlavu a se smíchem běžela zpátky do naší chatky. Musím uznat, že byl s tím věnečkem roztomilý.

Doběhla jsem tam, zavřela za sebou dveře a sedla si v pokoji na postel. Co to bylo? Vzpomínka? Nevím. Ani si nejsem jistá, kdo byl ten muž. Nikdy dřív jsem ho neviděla. Nebo si to nepamatuju.

Zavrtěla jsem hlavou a popadla kytaru. V hlavě se mi hned rozezněla krásná melodie, kterou mi jednou hrál Falco. Dala jsem prsty na struny a začala hrát.

Nebyla jsem nejhorší. Aspoň myslím. Do pokoje vešel usměvavý černovlásek a sedl si vedle mě. Vzal mi nástroj z ruky a sám na něj něco zahrál. Pak mi ji vrátil a já to po něm zopakovala.

"Jsi dobrá. Máš talent. A děkuji za to ráno. Ty řezy byli výborný a kafe ušlo. Příště uber cukr a přidej mlíko. To tě ještě doučím." řekl a postavil kytaru ke zdi.

"Pojď. Jdeme se projít." vyzval mě. Usmála jsem se a kývla. Vstala jsem a šla za ním ven. Cestou si sundal věneček z hlavy a dal jí na hlavu mě.

Protočila jsem nad tím oči a následovala ho do lesa. Tam jsme si chvíli chodili a chvíli běhali. Nebylo to však fér. On se proměnil na vlka. Nejenže je rychlejší, ale má i větší výdrž.

Jako člověka mě všechno bolí. Hlavně nohy. Ale určitě to stálo za to. Mám ráda les a ráda se v něm procházím. Taky mám ráda déšť, ale bojím se bouřek. Je to divné, já vím.

Po nějaké době jsme se vrátili zpátky a já si hned zabrala koupelnu. Ještě nebyl večer. Sundala jsem si oblečení a napustila si vanu horkou vodou. Měla jsem jen zavřeno. Pro jistotu.

Vlezla jsem do ní a zavřela oči. Byl to krásný pocit. Hřálo mě z toho u hrudi. Moment. Ztuhla jsem a podívala se na sebe. Byla jsem vlčice. To ne.

Zkusila jsem se dostat z vany pryč, ale tlapky mi klouzaly. Nešlo to. Olízla jsem si čumák a vyskočila ven. V momentě, kdy jsem se dotkla podlahy, jsem se proměnila zpět na člověka.

Co se to tu děje? Proměny jsou moc rychlé. Osušila jsem se, oblékla si pyžamo, popadla hromádku oblečení a došla do pokoje.

Oblečení jsem hodila na zem a skočila do postele. Byla jsem roztřesená, ale i přes to jsem usla a překvapivě se mi i něco zdálo. A to byl teprve čas oběda.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady. Po dlouhé době. Tak co, líbí?
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤