Zbloudilá vlčice

Kapitola 8.

Probudila jsem se až někdy večer. Vylezla jsem z postele a podívala se kolem. Byla už tma, ale ostatní byli pořád vzhůru. Byli venku a o něčem se bavili. Pak to však přešlo v hluk a nakonec se začali hádat. Poznala jsem v nich Falca, druhý hlas jsem neznala.

Rychle jsem se převlékla do trička, legín a mikiny. Obula jsem si boty a vlasy si nechala rozpuštěné. Vyběhla jsem z pokoje, proběhla kuchyní a došla před dům. Falco se tam hádal s nějakým klukem, který mu to oplácel stejně. Kolem nich stálo pár lidí a dokonce i malá Keisy a Alfa.

Keisy si mě hned všimla, přiběhla ke mě a chytla mě za ruku. Usmála jsem se na ní a vzala si jí do náruče. Ručičky mi obmotala kolem krku a dívala se na ty dva. Koukala jsem se taky. Už se však nehádali, prali se. Vůbec se mi to nelíbilo.

"Ten druhý kluk se jmenuje Rey a je to mladší bratr Falca. Rey měl teď hlídku a ucítil na našem území upíra. Místo toho, aby to nahlásil Alfovi, se za ním vydal a chtěl ho přeprat úplně sám. Bohužel ho však nenašel. Falco se teď zlobí, protože to bylo moc nebezpečné." šeptla mi do ucha Keisy. Přikývla jsem. Aha.

Ti dva se pořád prali hlava nehlava. A tohle mají být bratři? Takhle by se přeci chovat neměli. Napadlo mě. A proč s tím Alfa nic neudělá? Prolétla mi hlavou další otázka. Keisy se po tvářích začala kutálet voda. Už vím, že to jsou slzy.

Taky mi bylo smutno při pohledu na tu rvačku. Prstem jsem holčičce utřela slanou vodu z obličeje, víc jí objala a zamračila se na Falca a toho druhého. Myslím, že se jmenuje Rey. Kdybych mohla zabíjet pohledem, už by bylo po nich.

Ale nehodlala jsem to dál řešit. Otočila jsem se, vešla do domu a zamkla za námi dveře. Dokud se ti dva neuklidní, nechci tady vidět ani jednoho z nich. Pomyslela jsem si. Holčičku jsem postavila na zem a spolu jsme se vydali do kuchyně.

Keisy si sedla na židli a já jsem udělala čaj. Samozřejmě, dělala jsem ho poprvé, takže to celá kuchyň zase odnesla. Čemuž se dala drobná dívenka do smíchu a pobaveně kroutila hlavou. Naštěstí byl výsledek toho všeho celkem pitný. Nalila jsem dva hrnky.

Jeden jsem podala dívence a ta se s úsměvem napila. Sedla jsem si vedle ní na druhou židli, uchopila hrnek za ouško a napila se. Hm. Malinový. Není to úplně špatný. Pomyslela jsem si. Když jsme to obě dopili, položili jsme hrnky na stůl a náš pohled dopadl na zničenou kuchyň.

Všude po podlaze byl rozsypaný čaj s cukrem a voda postříkala vše v dosahu. Podívali jsme se s Keisy na sebe a koutky úst nám začali cukat nahoru. Kdo by si pomyslel, že se dá udělat nepořádek i u čaje? Já se tomu ani nedivím. Jsem nešikovná.

"Sakra. Mě se to uklízet nechce." zašeptala jsem s pohledem upřeným opět ke kuchyni. V tu chvíli mi nedošlo, že vedle mě někdo stojí a když jsem si to uvědomila, bylo už pozdě.

"Ty mluvíš, Oro?" zeptala se mě překvapeně Keisy a taky promluvila šepotem. Kývla jsem a ona se úplně rozzářila. Přiložila jsem si prst k puse.

"Ale je to naše malé tajemství. Nikomu ani muk." šeptla jsem a ona kývla. Popadla jsem smeták a dívenka vzala do ruky hadr na mokrou podlahu. No a mohlo se začít. Během chvilky už jsme měli uklizeno a spokojeně jsme seděli v obýváku na gauči.

Keisy vzala ovladač a zapla.... televizi. Páni. Bylo to zvláštní. Uvnitř té ploché krabičky se hýbaly obrázky a byl k tomu i zvuk. Holčička se nad mým ohromeným obličejem zasmála a po pár minutách to zase vypla.

Bylo ticho a tížila nás nuda. Opřela jsem se o polštář a koukala do zdi. Myšlenkami jsem se vracela ke svým vzpomínkám. Byla jsem zmatená a to hodně. Většina toho mi ani nedávala smysl. V tom mi něco měkkého přistálo v obličeji.

Uchopila jsem polštář do ruky a podívala se na malou holčičku po mém boku. Ta se začala smát a mě to konečně došlo. Ona po mě ten polštář hodila. Ta mrška. Pomyslela jsem si a napřáhla se. Než se Keisy nadála, trefil ji můj polštář přímo do obličeje.

Dívenka se přestala smát, vzala polštář a pak ho opět hodila na mě. Tomu jsem se vyhla a obě jsme se začali smát. Během chvilky vzduchem lítaly všechny polštáře a z obýváku se nesl smích. Obě jsme se náramně bavili.

Náhle nás však někdo vyrušil. Přestali jsme a zaposlouchali se. Ode dveří se k nám nesl pořádný hluk. Někdo klepal.....tedy spíše bušil do dveří. Zmateně jsme se po sobě s Keisy podívali. Kdo to asi je? Chtěla jsem se zeptat. To už se k nám donesl i hlas.

"Oro. Já vím, že jsi uvnitř. Přestaň dělat blbosti a odemkni mi ty dveře nebo se neznám." řval za dveřmi Falco. Zavrtěla jsem hlavou, na to ať zapomene. "Oro! No tak. Tohle už není sranda."

"Ty ho nepustíš dál?" zeptala se mě šeptem Keisy. Podívala jsem se na ní a zavrtěla hlavou. Ne, rozhodně ho nepustím. Nejdřív by se musel zbavit té své blbé nálady a toho svého velkého....... ega. Ho nemusím vůbec poslouchat. Není to Alfa.

Keisy zavrtěla pobaveně hlavou a začala se tiše smát. Já se nad tím jen uchechtla a vzala všechny polštáře ze země. Následně jsem je vrátila na svá místa a jeden, ten nejhezčí v barvě divoké řeky, jsem si nechala v ruce. Pro jistotu.

Dívenka si sedla v kuchyni na židli a vzala si z malé plechové krabičky sušenku. Odvrátila jsem od ní pohled, pomalými kroky se vydala ke dveřím a cestou se koukla z okna na tmavé nebe plné hvězd. Polštář jsem si přitiskla k hrudi.

Sjela jsem po dveřích dolů a nohy si přitáhla blíž k tělu. Oběma rukama jsem objala polštář a hypnotizovala podlahu přede mnou. Za dveřmi panovalo ticho a trvalo deset dlouhých minut, než jsem opět zaslechla jeho hlas.

"Oro..... prosím odpusť mi." ozval tichý a zoufalí hlas za dveřmi. Překvapilo mě, co řekl, a usmála jsem se nad tím. "Omlouvám se. Mrzí mě, že jsem po tobě tak vyjel. Byl jsem naštvaný a zlost si vylil na tobě. Nechtěl jsem tě ranit. Pochopím, pokud mě nepustíš dovnitř."

Byla jsem jeho slovy tak dojatá, že jsem ani pořádně nepřemýšlela nad tím, co dělám. Vstala jsem, odhodila polštář na podlahu, odemkla a otevřela dveře. Můj pohled spočinul pouhou vteřinu na smutném černovláskovi.

Venku pěkně lilo a on stál na tom dešti. Pohled měl sklopený k zemi a vlasy mu přitom lehce padaly do očí. Zavrtěla jsem hlavou, usmála se a po tváři mi stekla jedna slaná kapka vody. Rozběhla jsem se a vtáhla si Falca do objetí.

On se pod mým dotekem trochu ošil, ale když mu došlo, co se děje, rychle se usmál a ruce mi obmotal kolem pasu. A tak jsme tam stáli v objetí ještě asi hodinu. Bylo nám jedno, že prší a že je venku tma. Prostě jsme si tu chvíli užívali.

Byl to dokonalý projev přátelství. Nevím, jak to vnímá on, ale já ho rozhodně považuji za svého kamaráda a je mi jedno, co na to řeknou ostatní ze smečky. Nikdy jsem kamarády neměla nebo si to nepamatuju, takže jsem ráda, že teď už jednoho mám.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Takže po velmi dlouhé době jsem zase vydala kapitolu k tomuhle příběhu. Doufám, že se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤