Zbloudilá vlčice

Kapitola 5.

Vzbudila jsem se v posteli. Otevřela jsem oči a podívala se po místnosti. Kde je Falco? Zvedla jsem se, převlékla do legín, tílka a svetru a vydala se do kuchyně.

Černovlásek tam nebyl. Nakoukla jsem do obýváku. Falco spal na pohovce a spokojeně odchrupoval.

Vyšla jsem ven. Neměla jsem na sobě ani ponožky ani boty, takže mě tráva šimrala do chodidel a sluníčko mě hřálo do zad.

"Jé, Oro. Pojď. Alfa Zak s tebou chce mluvit o tom, co se ti včera stalo." řekla mi maličká Keisy, která ke mě přišla a táhla mě za ruku do jednoho domu.

Otevřela jsem dveře, pustila ručku malé holčičky a vstoupila dovnitř. V jedné místnosti seděl na židli Zak a s ním ještě pár lidí.

"Oro, posaď se." řekl mi Zak a ukázal na jednu židli. Sedla jsem si a opřela se.

"Můžeš mluvit?" zeptal se postarší muž v modrém svetru a bílých brýlích.

Zavrtěla jsem hlavou. Všichni si povzdechli. Stoupla jsem si a rozhlížela se po pokoji. Někde to tu být musí.

"Co to d...?" nestihl dokončit otázku ten starší muž, protože ho Zak pohledem umlčel.

Došla jsem k nějakému stolku. Vysunula jsem první šuplík. Bingo. Vzala jsem si do ruk blok a tužku a šuplík zavřela. Vrátila jsem se na místo. Otočila jsem na první stranu a napsala na ní; Ptejte se.

Ukázala jsem jim to. Chvíli na to koukali, ale pak přikývli.

"Co vyvolalo tvou přeměnu? U každého z nás to bylo něco jiného. Já měl bolest. Někdo jiný může mít třeba strach, lásku a tak. Co to bylo?" zeptal se Zak.

Přetočila jsem na další stranu a napsala jednoslovnou odpověď. Ukázala jsem jim to.

"Strach." hlesli všechni přítomní najednou.

"Co způsobilo ten strach? Někdo nebo něco?" zeptal se stařík. Zamyslela jsem se.

Jak jim to mám...? Už vím. Přitáhla jsem si blok blíž k sobě a tužkou začala jezdit po papíře. Trvalo to sotva pár minut a měla jsem dokonale namalovaného toho muže z lesa. Na mém výtvoru měl pootevřenou pusu v šíleném úsměvu, takže byli dokonale vidět jeho ostré špičáky.

Opět jsem jim to ukázala. Zalapali po dechu a nevěřícně na to hleděli. Zak mi vytrhl blok z ruky a pečlivě si to prohlížel.

"To přece není možné. Co by tady asi tak dělali? Nesmysl." řekl blonďatý mladík a zavrtěl hlavou.

"To je správná otázka. Co by tady dělali? Spory s nimi máme tak dlouho, že to snad není možné a teď se tu ukážou?" řekl taktéž nepřesvědčeně Zak.

Vytrhla jsem mu blok a otočila na další stránku. Napsala jsem tam jednoduchou avšak velmi důležitou otázku; Co je zač?

"Upír. Jsou to upíři, Oro." odpověděl mi Falco, který se nade mnou najednou skláněl. Vzal si blok, podíval se na obrázek a pak si půjčil i tužku.

Něco tam rychle napsal a obojí mi vrátil. Všichni nás pozorovali. Koukla jsem na to. Stálo tam; Co přesně se tam stalo?

Vzpomínka:
Vyběhla jsem ven a běhala si po lese. Najednou se přede mnou zjevil vysoký muž v černém plášti. Škodolibě se na mě usmál a začal se ke mě přibližovat. Couvala jsem. Otevřel pusu a já zahlédla ostré špičáky. Co to kruci je? Nemám čas to nijak zjišťovat. Rozběhla jsem se pryč a dala do běhu všechnu svou sílu. Uběhla jsem sotva půl kilometru a něco do mě plnou silou narazilo. Byl to ten muž. Vyškrábala jsem se na tlapy a utíkala. Opět mě srazil k zemi. Sedl si na mě obkročmo a chytl mě za krk. Začala jsem sýpat a marně lapat po dechu.
"Psisko si chce hrát? Copak nevíš, že s jídlem se nehraje?" řekl povýšeným tónem a naklonil se ke mě. Zhluboka nasál můj pach a opět se usmál.
"Ona je to vlčice? No to mám radost. A ještě jsem si s tebou mohl zaběhat. Věřmi, že tebe bude velká škoda." špitl mi do ucha a rozesmál se. Měl příšerný smích. Naháněl mi strach. Přitlačil na můj krk a mě rychle docházel kyslík. Jsem silná. Mám odvahu. Štěstí je na mé straně. Nikdy se nevzdám. Nikdy neprohraju. A nikdy, opakuji nikdy, nedovolím, aby někdo ublížil těm, které mám ráda. Pomyslela jsem si, pokrčila zadní tlapu a kopla toho muže do břicha. Muž zaskučel a chytl se bolavého místa. Já se pořádně nadechla. Chytla jsem se za krk a úlevně si oddechla. V tom mi něco došlo. Jeden velmi poctatný detail. Já mám ruce! U všech vlčích bohů a svatých, já jsem člověk! Zrovna teď? Jak se mám asi tak bránit? Zkusila jsem se postavit na zadní...teda nohy, stejně jako to dělají členové smečky, ale hned jsem žuchla na zem. Au, to bolelo. Ani vstát nemůžu. Arghh.
"Ty mrško, za tohle zaplatíš." řekl slizce a opět si na mě sedl. Tentokrát mi sedl na břicho a prsty mi přejížděl po hrudi, tváři a krku. Šíleně se u toho smál. Nahmatala jsem rukou nějaký ostrý kámen a když nedával pozor, přetáhla ho jím po hlavě. V bezvědomí ležel na zemi. Doplazila jsem se k nejbližšímu stromu a za jeho pomoci se konečně postavila. Byla mi strašná zima..... Hm, docela dost toho už vím. Podívala jsem se na toho muže. Co je zač? On přece není jako my. Chytla jsem se větve a ta se, nejspíš pod mou vahou, zlomila. Olámala jsem malé větvičky, takže mi zbyl velký klacek, o který jsem se zapřela. Došla jsem k záhadnému muži a koncem dřeva do něj strčila.... Snad se z toho probere...

Všechno jsem to sepsala a podala papíry černovláskovi za mnou. Přečetl si to a šokovaně na mě hleděl. Dal papír ostatním. Ty si to taky přečetli. Všichni na mě beze slova hleděli.

"Pane Bože. Jak?" nemohl pochopit Zak. Falco ho umlčel.

"Dneska toho bylo dost. Víte co jste potřebovali vědět, takže mi s Orou odcházíme." řekl. Vstala jsem a vyšli jsme ven. "Máš hodinu čas. Jak ho využiješ je na tobě. Pak přijď domů. Musíme si promluvit." řekl mi rázně a odešel. No bezva.

Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤