Týmový partner [SasuNaru, NaruSasu🖤Na přání] ✓

22| Viníci a shledání

Hadí pán s kunaiem na krku a tenkým čůrkem krve, který mu stékal z čerstvé rány, se jen naposledy ušklíbl a byl by i nad reakcí budoucího Hokage jistě i zavrtěl hlavou, kdyby mu jeho bývalý student nedržel bodnou zbraň tak blízko krční tepny. Musel přiznat, že popravdě vůbec nečekal, co jeho noční procházka za účelem alespoň na chvíli Sasukeho zahlédnout všechno natropí. Pobaveně zamrkal žlutýma očima, než se ponořil do ne zas tak dávných vzpomínek.

Před několika dny...

Orochimaru tiše a ostražitě jako jedovatý had schovaný pod kamenem rozehřátým pod paprsky ranního slunce kráčel lesem na místo, odkud cítil silnou a intenzivní chakru, která ho k sobě lákala téměř až magickým způsobem. Našlapoval tak opatrně, aby nestoupl ani na jeden suchý klacík a nestrhl tak na sebe žádnou nežádanou pozornost, která by mu jeho malou výpravu mohla narušit. Už to byla pěkná řádka let, co naposledy vylezl ze svého úkrytu, a tak se snažil zůstat nikým nezpozorován. Přece jenom si v posledních dvou a půl letech dával setsakramentský pozor, aby ho nikdo nezehlédl, čímž vědomě podporoval fámu o tom, že se jeden z legendárních Saninů někam ztratil, nebo dokonce zemřel. Bylo tomu už dávno, co přestal kout všechny možné pikle proti vesnici, která ho odmítla, a co si vážil klidu, který mu toto rozhodnutí přineslo. To samozřejmě ale neznamenalo, že se vzdal všech svých ďábelských a vychytralých plánů, které jeho geniální mysl za několik posledních desetiletí vymyslela - to ani omylem.

Jelikož však po dlouhém uvážení uznal za vhodné, že realizace všech jeho plánů by šla rozhodně lépe v případě, kdyby po něm neustále někdo nepátral, nesnažil se ho dostat před soud, nebo se ho dokonce nesnažil zabít, rozhodl se úplně zmizet z povrchu zemského. A zatím mu to naprosto dokonale vycházelo. Samozřejmě až do chvíle, kdy mu toho rána jeden z jeho nejlepších hadích špehů donesl informaci, že jeho drahý student se nachází jen kousek od jeho úkrytu. Nevěděl, jestli v ten moment jednal čistě automaticky a podvědomě, nebo prostě jen chtěl vidět, jak se mu po vší té době daří, ale najednou se mu před očima prohnala hromada vzpomínek na jejich poslední, ne zrovna pohodové setkání a na den, kdy se oba po dlouhých letech rozešli každý svou cestou.

Ne, že by se s ním chtěl vyloženě setkat, ale i tak se po několika hodinách přemýšlení přistihl, jak míří z velké, svíčkami osvětlené haly směrem k otvoru vedoucímu na povrch. Jakmile tak učinil, zjistil, že už je dávno tma - a to mu nahrávalo do karet. I když podle dostupných informací od svého zvěda moc dobře věděl, že mladý Uchiha se nachází několik desítek kilometrů od něj, nevadilo mu to. Na cestu měl přece jenom celou noc a věděl, jakým směrem má mířit. Po několika hodinách na cestě pak dokonce začal cítit Sasukeho typickou, mocnou a úchvatnou chakru, která mu vysílala drobné elektrické impulsy přímo do páteře, nad čímž musel jen blaženě vydechnout. Mimoděk si tak vzpomněl na dobu, kdy opravdu stál o jeho tělo a kdy si z něj chtěl udělat svého budoucího hostitele - dávno předtím, než se dozvěděl pravdu o jejich rodu a než byl Itachim přesvědčen k tomu, aby ho ochránil a pomohl mu ve výcviku.

I přesto, že od svých původních pohnutek poté odstoupil, stejně nikdy neodolal, aby si k chakře mladšího Uchihy alespoň trochu nepřičuchl. Jakmile se mu tato myšlenka prohnala hlavou, musel se nad ní pobaveně ušklíbnout. Uznal, že to znělo trochu úchylně.

S ubývajícími kilometry a tím, jak se mu černovlásek přibližoval, začal vedle něj rozeznávat ještě další formu života s neuvěřitelnou životní energií. O tom, o koho se jedná, nepochyboval ani na malou chviličku. Avšak nyní, když mu zbývalo jen několik set málo metrů, raději našlapoval pomalu a vědomě potlačoval svou chakru. Rozhodně nechtěl, aby na něj zpoza stromů každou chvíli naskočil Kyuubiho jinchuuriki, který se mimo jiné proslavil jako válečný hrdina a jehož síla byla několikanásobně větší, než ta jeho. V jeho věku holt nemělo cenu se tvářit, že je tím nejsilnějším na světě, jako tomu bylo za jeho mladých let. Stále se ale považoval za jednoho z nejchytřejších a to pro něj bylo to nejdůležitější.