Týmový partner [SasuNaru, NaruSasu🖤Na přání] ✓

23| Svitek

Současnost…

Blonďatý shinobi tiše stál kousek od zamilované dvojice a jen mlčky hleděl do kamenné, jistě chladné podlahy, v níž se vehementně snažil rozlišit několik různých odstínů, hlavně, aby se nemusel dívat na ty dva, jak společně stojí a objímají se. Tedy, jak růžovlasá kunoichi drtí ve svém sevření jeho nejlepšího přítele a lásku v jedné jediné osobně. Netušil, jestli jí Sasuke její doteky a polibky opětoval, či nikoliv. Nitrem mu procházel tak silný pocit úzkosti napadající každou buňku jeho těla, že absolutně nebyl schopen se byť jen o kousíček pohnout.

A vlastně ani nechtěl.

Co by z toho pohledu taky měl? Stačilo, aby si představil, že ji Sasuke objímá a líbá tak, jak ještě včera v noci jeho, že jí šeptá důvěrná slovíčka lásky, aby se mu udělalo nevolno a kolena se mu roztřásla tak silně, jako kdyby nebyl adaptem na Hokageho vesnice a válečným hrdinou, ale zas tím malým uřvaným klukem, jehož nejlepší přítel se rozhodl, že uteče z vesnice za pomstou, místo aby zůstal s ním, tam, kam patřil. Neuvěřitelně láskyplné pocity, které se během jejich včerejšího aktu rozlévaly celým jeho nitrem, rychle mizely a nahrazoval je totální pocit prázdnoty. 

Teď už nemělo cenu předpokládat, že se nad tím, co se stalo, Sasuke zamyslí a své rozhodnutí přehodnotí. Podle toho, co si vyslechl, byl tak zažraný do splnění Itachiho posledního přání, že vážně pochyboval, že jejich společná noc něco změní. Proč by taky měla? I přesto, že si byl nyní už stoprocentně jistý, že Sasuke k jejich společné kamarádce nechoval žádné romantické city, a že kdyby možná byli okolnosti jiné a lepší, mohlo by se něco rozvinout mezi nimi dvěma, avšak teď, když na jedné straně byl on, přítel z dětství, a na druhé jeho klan, což bylo něco, co Sasuke od dětství skoro až uctíval, bylo jasné, pro jakou variantu se rozhodne.

Ne, že by to byla ta jediná možná řešení, vždycky se to přece jenom dalo vyřešit i jinak, ale blondýnek silně pochyboval, že by si zrovna tmavovlásek chtěl udělat děcko s nějakou dívkou, ale ve skutečnosti žít se zcela někým jiným. To by mu jeho Uchihovská čest nikdy nedovolila.

"T-tolik jsi mi chyběl, Sasuke! Měla jsem takový strach! Byli jsme zrovna v tom úkrytu a rozdělili jsme se, když všechno kolem zčernalo a - vzlyk - já se p-pak probudila tady!"

Naruto se kousl do rtu, aby nad jejími slovy otráveně nezapoulel očima a místo toho na okamžik zavřel oči, aby se ponořil hluboko do svého nitra, zjistit od toho pletichářského lišáka, co se vlastně stalo. Ať na něj ale sebevíc volal a hulákal, Kurama ležel zády k němu a za hlasitého chrapotu předstíral, že spí. Moc dobře ale věděl, že to na něj jenom hraje a to jen proto, aby mu nemusel vysvětlovat, jak moc byl namočený v Sakuřině únosu. Když to vzal kolem a okolo, vlastně by se vůbec nedivil, kdyby to celé byl jeho stupidní nápad, jak vyřešit situaci kolem jeho milostného trápení a zlomeného srdce. Vždyť přece ještě před začátkem mise uvažoval nad tím, jaké by to bylo, kdyby Sakura zmizela. Všechny tyhle myšlenky ale bral čistě hypoteticky a nutno poznamenat, že měl v tu chvíli srdce i mysl naplněné záští a závistí a že to nemyslel vážně. Nikdy by nechtěl, aby se jeho přátelům něco stalo a to i za cenu vlastního nepohodlí.

Zatím to ale vypadalo, že místo, aby se tím daný problém vyřešil, vehnal tím růžovlásku do Sasukeho náruče ještě hlouběji.

,Fajn, jak chceš, ttebayo!" vykřikl na Kuramu navztekaně a složil ruce na hrudi, ,ale až po mě příště budeš něco chtít, tak na tebe taky kašlu.'

S těmi slovy si odfrkl a o pár vteřin později již opětovně zíral na dvojici milenců, která se na něj se zájmem a s podivem dívala, jako kdyby vyčkávala, až v nitru dohovoří se svým mazlíčkem. Mladá Haruno se po svém snoubenci již neplazila, ale držela ho za ruku tak silně, až to vypadalo, že mu každou chvíli odumře a odpadne. Blondýn se nad tím výjevem jen kousl do rtu, několikrát zamrkal a donutil se ve tváři nasadit tvrdou, bezvýraznou masku, takovou, jakou naposledy použil v období války.