IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 17

Chtěla bych poděkovat každému jednomu z vás, který si díl přečte. Tato povídka je totiž má největší srdcovka, miluji ji snad nejvíc ze všeho, co jsem kdy vytvořila. Je se mnou už 3 dlouhé roky a rozloučit se s ní bude zatraceně těžké...

Nejvíc si přeji, abyste si i vy k povídce vypěstovali silný vztah, ovšem to už nechám na osudu. Snad se vám část bude líbit ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Na vláčných kolenou jsem se vrátila zpátky do ateliéru. V očích mě pálily slzy. Prožívala jsem osud slečny, jíž záviděly holky napříč celým světem. A čím déle jsem setrvávala v jejím těle, tím větší zoufalství se mě zmocňovalo. Nejhorší na tom ale byl ten čas strávený s Louim. Kdyby se z něj vyklubal hajzl, povím-li to naplno, nebudu mít nejmenší problém. Jenže takhle... Vždyť já se prakticky utvrzovala v představě, kterou jsem si o něm doma v Čechách vytvořila. Nebo vlastně... Neutvrzovala. Skutečnost byla mnohem lepší.

Už chápete, v čem je problém? Přesně tak... Mohla jsem se bránit sebevíc, citům se poroučet nedalo. Začala jsem se do něj zamilovávat.

"Snad sis nebyla zapálit?" křikl na mě přes studio Fernando. Kluci zjevně stále seděli v maskérně, zatímco technici připravovali vše potřebné.

"Zapálit?" zamračila jsem se a přešla k němu.

"No jasně," starostlivě se na mě zahleděl. Bože, co jsem to zase pokazila. "To tvé příležitostné kouření jsem nikdy neschvaloval, a ty to víš. Myslel jsem, žes chtěla přestat!"

"Také ano!" bránila jsem se. Jen při zmínce o cigaretách se mi tvář málem stáhla odporem. Pravda. O Eleanor jsem toho zas tolik nevěděla. Jen krůček vedle a vše se může zhroutit. "Přestala jsem, na cigaretu nemám nejmenší chuť, věř mi."

Čelo mu zbrázdily vrásky. Mračil se, něco se mu zjevně nezdálo. Už jsem nevěděla, jak se chovat, abych udržela aspoň zdání naprosté normálnosti. Pomalu mi docházely síly.

"Fernando!" přerušil nás Harryho hlas. Úlevou jsem se málem sesunula na podlahu. "Jsme připravení!"

Pohodila jsem hlavou a dlaní si přejela po obličeji. Jen klid, klid. Všechno zvládnu, a to levou zadní. Obrátila jsem se, abych si mohla kluky pořádně prohlédnout. Čelist mi poklesla. Měli na sobě obleky, sice neformální, o to víc však šik, jak se říká. Ale co rozházelo můj krevní oběh, byl pohled na Louiho. Srdce mi bušilo jako šílené, a to nejen nervozitou. Skvělé. Nastoupila jsem cestu, v jejímž cíli mě čeká jen na kusy rozervaná duše.

>><<

Focení trvalo celé dopoledne. Prohýbala jsem se pod záchvaty smíchu, které se mého těla zmocňovaly, jelikož kluci neuvěřitelně blbli. Dokonce ani Fernando, jehož mi pětice vykreslila v tak děsivém světle, neudržel kamennou tvář. Paul stál v bezpečné vzdálenosti, vše pozorně sledoval a culil se jako malý kluk. Poprvé se mě zmocnil hřejivý pocit sounáležitosti. Mohla jsem na chvíli patřit mezi ně. Já, ne však ve svém těle. Ironické a neuvěřitelné. Kdybych tohle někomu vyprávěla, zavře mě do sanatoria pro duševně choré. Nehledě na to, jak moc mi chyběla má vlastní rodina.

V té chvíli ve mně hrklo. RODINA?

Co když budu nucena se s Eleanořinými příbuznými setkat? Její nejbližší neoklamu, ať bych se snažila sebevíc. Poznají, že je něco špatně, a co potom?

Zmocnila se mě panika a hrozil nával hysterie. Jak jsem mohla něco takového opomenout? Vždyť šlo o jednu z nejdůležitějších věcí! Ne, klid, všechno dobře dopadne. Dokud tato situace nenastane, nemá cenu se s ní trápit.

Předklonila jsem se a rukama se opřela o kolena. Co asi dělá mamka? Tatí? Náš rozmazlený pesan? A je-li právě teď El na mém místě, jak to vše zvládá? Panikaří stejně jako já? Při té představě jsem se pousmála. Jestliže se chová nervózně, nedokáže lépe, že je já. Mě totiž všechno hned vyděsilo, nevěřila jsem si a ve všem viděla háčky.

"Slez ze mě!" ozvalo se přede mnou. Trhnutím jsem narovnala ramena. Ta scénka by se hodila jako předloha do nějakého komiksu. Niall visel Zaynovi na zádech, nohy omotané kolem jeho pasu, a pustit se zjevně v nejbližších vteřinách neplánoval. "Ty malý skřete!" řehtal se Bad Boy.

Celým ateliérem zněl jejich srdečný smích. Hladilo mě to po duši. Kluci neměli právě nejjednodušší život, bylo úžasné vidět, že si dokázali užívat jako každá obyčejná lidská bytost. Přese všechno, co má "záměna" přinesla, na to jistě budu vzpomínat. A možná jednou sobě samé namluvím, že se mi to celé jen zdálo. Vzpomínky a pocity vyblednou, povím-li o tom svým vnoučatům, rozesmějí se a uloží historku do paměti jako hodně poutavý vymyšlený příběh, který si pro ně babička připravila...