IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 20

"Je to stále horší. Jsem zmatená a nevím, jak celé tohle dopadne. Mým osudem je zamilovat se do Louise Tomlinsona... Ale co dál?!"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Fajn, zpracovat to. Skupina, jejíž písničky miluju už šest let, bude tento večer v Londýně, dokonce v TOMTO hudebním klubu. Že by znamení? Tak strašně jsem si přála jít, jenže jak se tam dostanu? Nehledě na to, že lístky jsou již určitě beznadějně vyprodané.

Opřela jsem o budovu a zavřela oči. Byl by to skvělý způsob odreagování, na chvíli zapomenout na všechny starosti. Zapomenout a prostě si užívat života.

"To je Eleanor!" zaslechla jsem. Vnitřně jsem se obrnila proti všemu, co může přijít, a unaveně se zahleděla před sebe. Aspoň jedno dobré znamení: začínám si na to jméno zvykat.

Přihnaly se ke mně dvě asi 15leté slečny, které měly obě triko s potiskem kluků. Musela jsem se usmát. Jak asi bylo jim samotným, když se vzácně dostali ven a cítili tu úžasnou podporu? Chápala jsem, co je i přes haters a pomluvy žene dál. Jsou to TITO lidé, jsou to fanoušci.

"El, jsme tak rády, že tě poznáváme!" chrlily ze sebe překotně, musela jsem se hodně soustředit, abych jejich slovům rozuměla. "S Louim vám to moc sluší, vážně."

"Děkujeme," odpověděla jsem rozpačitě. Tak tohle fakt nepatří mezi situace, které zvládnu levou zadní. Dostávala jsem se na tenký led, jenže jak z něj pryč, aniž bych spadla do ledové vody? "Vždycky je úžasné potkat někoho, kdo vás podporuje."

Holky zářily jako sluníčka, cítila jsem potřebu je obejmout. Sevření mi bez váhání oplatily a mně najednou přišlo, jako by přesně to bylo místo, kam patřím... Zní to absurdně, já vím, ale prostě jsem to tak vnímala. Sice jen na kratičký okamžik, ale určitě na ten pocit nikdy nezapomenu.

Brzy se slečny rozloučily s tím, že na ně v kavárně čekají rodiče, tak jsem jim zamávala a s vlhnoucíma očima se vydala směrem, kterým jsem tušila byt kluků. Kroky mě nesly pořád dál a dál a já se vůbec nebála, že bych mohla jít špatně. Kdepak. Jako by moje tělo vědělo úplně přesně, kudy směřovat.

Na místo jsem dorazila okolo šesté. Slunce už se dávno schovalo za vysoké budovy, nyní se kolem rozprostíral stín a mně po kůži přeběhlo mrazení. Náhle se mi dovnitř nechtělo. Jasně, těšila jsem se na kluky, ale čelit jim znamenalo pokračovat v té absurdní komedii, která mě každým okamžikem jen ničila.

"Ahoj, jsem doma!" křikla jsem, jakmile jsem vklouzla do předsíně. Snažila jsem se napodobit hlas utahaných manželů, kteří se ve filmech vrací z práce pozdě, a to čistě proto, abych zaplašila vlastní tísnivý pocit. Sotva dozněla poslední hláska, vynořil se přede mnou Louis. "Ahoj, zlato," vtiskl mi polibek.

"Tak jak dopadl rozhovor?" vyklouzla jsem ze sandálů a nazula si pohodlné měkké papuče. Jen se znovu nenechat zhypnotizovat, jinak budu v háji. Odteď na sebe musím být přísná.

"Ale jo, docela dobře," uculil se, "nic nepříjemného se nepřihodilo. Ale víc ti nepovím, musíš si počkat, až interview vyjde!"

"Co když to chci vědět hned?" nasadila jsem kňouravý tón. Jeho to jen hodně pobavilo, a než jsem se nadála, už jsme se líbali. Kolena mě ihned přestala poslouchat, elektrické záchvěvy probíhaly celým mým tělem. Tohle se mnou ještě žádný kluk nedělal. A bylo rozhodně hodně špatné, že letadla na můj žaludek útočila právě v přítomnosti Louiho Tomlinsona.

"Nechte si to na později, vy hrdličky!" vyrušil nás Zaynův rozpustilý hlas. Jemně jsem se svému společníkovi vymanila a hraním s vlasy zkoušela zakrýt své hořící tváře. Jak mi včera řekl, El normálně nečervenala, měla bych se toho tedy hodně rychle zbavit. No jo, jenže jak?

"Neposlouchej je," trhl Louis hlavou, "jen závidí. Co bys chtěla podniknout dnes večer?"

Aniž bych si to uvědomila, vylétlo ze mě: "Viděla jsem ve městě plakát na The Fray-," ihned mi do toho s vytřeštěnýma očima vpadl. "The Fray? Počkej, ty bys chtěla jít na koncert The Fray?"

Jeho vykulený výraz se mi nelíbil. Další problém? Prosím, ne, víc toho nesnesu. "No, myslela jsem... Jo, ráda bych šla."

"Vždyť The Fray nemusíš!"

Nechápavě jsem zamrkala.

"Když jsem tě chtěl vzít naposled, řeklas mi, že jejich hudba není právě tvůj šálek kávy. Musel jsem říct Georgovi..."

Ajéje, tak tohle asi neokecám. Marně jsem přemýšlela, jak se z té spletité sítě vymotat. Cítila jsem se jako Théseus v Minotaurově labyrintu. Jen s tím rozdílem, že já neměla žádnou hedvábnou nit, která by mě bezpečně vyvedla z temnoty.

••••

Děkuji pravidelným čtenářům, ačkoli vás příliš není, za každou podporu jsem moc ráda... ♥ Love ya!