IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 44

Krámek jsem našla bez problémů. Vedla mě má intuice, která se v posledních dnech neuvěřitelně rozvinula. Řídila mé kroky, aniž by mozek věděl, kam tělo kráčí.

Hodiny ukazovaly přesně deset dopoledne, když jsem se ocitla ve známé zastrčené uličce s vysokými oprýskanými domy. Srdce bušilo jako šílené, dělalo se mi nevolno. Přese všechen můj včerejší entuziasmus jsem netušila, co Amelii vlastně povím. Jak jí to vysvětlím?

"Věděla jsem, že se tady dřív nebo později objevíte," cinkla zvonkohra nade dveřmi a na prahu obchodu stanula známá vysoká žena. Měla na sobě dlouhé černé šaty s rudými ornamenty a její klidné šedé oči si mě nevzrušeně prohlížely. Znovu se mě začal zmocňovat klid. "Prosím, pojďte dál."

Prostor byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala. Vůně levandule, skořice, bylinek.

"Jen zamknu a můžeme odejít dozadu," otočila klíčkem v zámku. V té chvíli mi došlo, zda jsem jí náhodou něco nepřekazila. "Asi jsem vás vyrušila, že? Omlouvám se, možná bych měla přijít jindy."

"Kdepak," mávla bezstarostně rukou a zmizela za korálkovým závěsem. Bez váhání jsem ji následovala. "Moc lidí sem před obědem nechodí. Navíc, vy si vážně potřebujete promluvit, vidím to na ztrhaných rysech vaší tváře. Posaďte se, prosím."

Ničemu už jsem se nedivila. Prostě jsem se zabořila do pohovky a konečně uvolnila ztuhlá ramena. Amelia měla pravdu. Sama už tu situaci zvládat nedokážu, obzvlášť teď ne. Zajíkla jsem se a z očí se mi rozkutálely slzy.

"Drahoušku," vstala z křesla a přisedla ke mně. "Tak se mi zdá, že se nic nezačalo rozmotávat. Spíš naopak. Mám pravdu?"

"Já dál nemůžu," zamumlala jsem plačtivě. "Všechno je to pořád horší!"

"Uklidněte se a povězte mi, co se stalo."

Zhluboka jsem se tedy nadechla a dala se do vyprávění. "To odpoledne, kdy jsem odsud odcházela, jsme se s Louim vydali na ranč za městem. Bylo to skvělé! Tedy, skvělé do doby, než mě uprostřed noci vzbudil nějaký hlas, který mě lákal ven. Doteď nechápu, jak jsem ho mohla poslechnout... Pršelo, nebe křižovaly blesky a já se odploužila na kraj lesa. Tam jsem měla... halucinaci. Ocitla jsem se doma a viděla tu druhou slečnu. V mém těle. Na rozdíl ode mě to nesla statečně, úplně bez problémů. Louis mě nakonec našel a odvedl zpátky do hotelu." Na chvíli jsem se odmlčela. Amelia trpělivě čekala, z mého monologu mě nevyrušovala. "A další den... Skončila jsem v nemocnici. Seděli jsme právě u koní, když mi znovu došla závažnost celé situace. Bodlo mě u srdce. Teď to však nemyslím metaforicky, kdepak. Šlo o skutečnou a nesnesitelnou bolest, díky níž jsem omdlela. Lékař mi pověděl, že mi špatně funguje srdce." Všechno jsem to ze sebe vychrlila, překotně, skoro nesrozumitelně, avšak má společnice evidentně pochopila. Zamračila se a přemýšlivě skousla ret.

"Prosím, pomozte mi nějak," pronesla jsem zoufale.

"Toho jsem se bála," odpověděla spíš pro sebe. Já ji ovšem moc dobře slyšela. Znovu mě zachvátila panika. "Bála? Čeho-čeho jste se bála?"

Střelila po mně nervózním pohledem. Jako by si až nyní uvědomila mou přítomnost. "Víte, v posledních několika dnech jsem hledala informace o vaší situaci. A pár jsem jich našla."

"Proč mám pocit, že to, co nyní povíte, se mi nebude ani trochu líbit?"

"Objevila jsem několik zmapovaných příběhů záměny duší. A všechny měly i přes odlišný průběh naprosto identický konec," začala opatrně. Bezděky jsem sevřela ruce v pěst.

"Jedna z těch dvou prohozených duší vždycky... no, jak to jen říci. Jeden z oněch výjimečných jedinců po pár dnech, někdy týdnech... zemřel."

Zalapala jsem po dechu. Svět se se mnou zatočil. Smrt? To přece není možné...

"Nepotřebujete sklenici vody?" klekla si přede mě a pozorně se na mě zahleděla. Cítila jsem, jak se mi z obličeje vytrácí veškerá barva. Nedokázala jsem přemýšlet, vnímat. Nic. V hlavě mi rezonovala její slova o tom definitivním konci.

"Nesmíte to brát vážně," nervózně se uchechtla. "Kdo ví, jací lidé ty příběhy sepsali. Možná to byli velcí autoři s nekonečnou fantazií!"

"Povězte mi víc," zasípala jsem. "Prosím."

"Ale-," naléhavě jsem ji přerušila. "Prosím..."

Sklopila hlavu a tichým hlasem se znovu pustila do vysvětlování. "Zatímco jeden z dvojice to vždycky snášel dobře a bez větších problémů, ten druhý se tím doopravdy trápil. Začaly se u něj objevovat zdravotní problémy, strádal, v těch nejméně vhodných chvílích se jeho duše od těla odpoutala a přenesla se ke svému dřívějšímu životu. Představovala nestranného pozorovatele, nemohla nic. Jen bezmocně sledovat svou skutečnou rodinu, přátele, vše, co dřív milovala."

"Ale proč vždycky jen ta jedna?" nechápala jsem. "A co druhá duše? Navždy zůstala v cizím těle? To přece nedává smysl."

"Jak chcete, aby dávala smysl věc, která by neměla existovat?" pozvedla vědoucně obočí. "Holčičko, ve své situaci nesmíte hledat smysl. Nenašla byste ho tam. Bohužel je to tak."

"Takže druhá duše se prostě smířila se svým osudem," došlo mi. "Přijala nový život a nikdo se nikdy nedozvěděl, o co opravdu šlo."

Smutně pokývala hlavou. "Ano."

"Ale proč?"

"Co jsem tak pochopila, hrála v tom nejdůležitější roli povaha."

"Povaha?" opáčila jsem s neskrývaným údivem v hlase. Pokud konečně něco pochopím, bude to zázrak. Zmocňovala se mě hrůza. Zažívala jsem takový strach, jaký se mě nikdy předtím nezmocnil. Nikdy.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Doufám, že se vám 44.díl líbil... Záhad bude ještě nějakou dobu přibývat, modlím se, aby vás příběh nezačal nudit. Uvidíme... Každopádně vám moc děkuji za dosavadní podporu, moc pro mě znamená ♥ Jste úžasné! =)

PS: Zvu vás k dalším mým příběhům, třeba se vám budou líbit... ;o) A když hodíte follow, budete mít vše z první ruky =P =D