IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 81

Z Louiho konejšivé náruče jsem se vymanila až tehdy, když se do mě dala zima. Plátěné šaty jsem měla úplně promočené, z konečků vlasů odkapávala voda. Nebe nad námi bylo stále strašidelně šedivé, zvedal se vítr a stromy opodál znepokojivě šuměly.

Zpracovávala jsem všechno, co se v posledních minutách dělo, a snažila se na to dívat s odstupem.

Pohladil mě po tváři. Cukla jsem sebou, jako by mi do těla proudilo tisíc voltů, a vzhlédla k němu. Usmíval se, ve tváři neměl vepsány žádné pochybnosti, naopak. Nemohla jsem se na něj vynadívat.

Oblohu proťal jasný blesk. Tušila jsem, že je to konec a já se brzy vrátím do londýnského bytu, ocitnu se zpátky v koupelně a v ruce budu držet citrín.

A zřejmě pochopil i on. "Uvidíme se ještě?"

"Já nevím," spolkla jsem slzy, které mi stoupaly hrdlem. Nemohla jsem mu říct, že já jeho uvidím, ovšem on mě ne. Tedy ne tak, aby mě poznal. A stejně, pokud to není jen sen, až se Louis doma probudí, nic z tohohle mu v paměti nezůstane. Tím jsem si byla jistá.

V očích se mu mihl záblesk smutku. Avšak než mohl říct něco dalšího, zář mě znovu pohltila a vrhla do temnoty.

Když jsem se vzpamatovala a víčka znovu otevřela, stála jsem opět před zrcadlem, v malé místnosti bez oken, a v pěsti jsem svírala známý chladný kámen. Po lících mi stékaly slané slzy, a přestože mě srdce opravdu bolelo, ulevilo se mi. Jelikož kdybych s Louim na tom zvláštním místě setrvala déle, roztříštila bych se na milion kousků.

Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej. Po zádech mi stékal pot.

Když jsem zavírala kohoutek a chystala se sáhnout po osušce, zrak mi padl na vlastní nohy. Byly... bosé! A špinavé od bláta!

Ukročila jsem a nechápavě sledovala stopy, které jsem za sebou zanechávala. Mezi prsty jsem cítila jemný písek mísený s tuhou zeminou, obklopovala mě vůně půdy nasáklé deštěm.

Prohrábla jsem si vlasy. Dle očekávání mokré. Což je zvláštní vzhledem k tomu, že v oné vidině jsem nebyla Eleanor.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nahromadilo se toho nějak moc...

Citrín jsem vrátila zpátky do sáčku, rychle se osprchovala a natáhla si oblečení, které se mnou do koupelny doputovalo. Měla jsem se cítit svěže, lépe, jenže nic takového se v seznamu mých pocitů nenacházelo. Ani vzdáleně.

Do ložnice jsem se doslova odplížila. Mobil ukazoval půl čtvrté ráno, nejvyšší čas vrátit se do postele. Ovšem když jsem tak chtěla učinit, všimla jsem si Louiho džínů. Byly přehozené přes opěradlo křesla a lem jejich nohavic na sobě nesl stříkance od bláta. Dokonce ještě čerstvého.

Zmateně jsem těkala pohledem mezi nimi a chlapcem odpočívajícím v pokrývkách a hlavou se mi honilo, co se, do háje, v poslední hodině dělo.