Moře pod hvězdami

XIV.

Když jsme se vrátili, pomalu se stmívalo. Cestou jsme se zastavili na večeři, která byla naprosto skvělá, a jak tak jsme šli, dozvěděla jsem se pár věcí, o jeho životě. Společně s mladší sestrou vyrůstal pouze s matkou, jelikož tatínek je opustil. Bylo to smutné, jelikož jsem viděla, že mu celou dobu chyběl. A byla jsem si téměř jistá, že by rád věděl, co ho vedlo k tomu, že s nimi nechtěl být. Vytušila jsem, že tátu nikdy nehledal, jelikož měl jisté obavy z odmítnutí. V tu chvíli jsem mu pevně sevřela dlaň s povzbudivým úsměvem, a doufala jsem, že ho tak podpořím. Za tu dobu, co ho znám se mi jevil, jako dost slušný chlap. Zasloužil by si, aby byl šťastný, a našel to, po čem tolik prahne. Poté se malinko rozpovídal o svých zmarech v lásce, a o svém talentu na mizerné ženy. V tom jsme měli něco málo společného. Taktéž jsem zažila spoustu zklamání, ať už kvůli matce, nebo kvůli jiným důvodům. Každý z nás měl v něčem nějakou tu smůlu, ale nyní přece jenom nám obou svitla naděje na lepší zítřky. Pro mě už vlastně nastaly. Byla jsem pryč z Estonska, a doufala jsem, že se tam nějaký ten rok neobjevím. Narodila jsem se tam, to je pravda, a jediné, kdo mi byl drahý byl táta. Brácha s matkou, mě nikdy nepodrželi, nikdy nepochválili, jen poučovali, nakazovali, a celkově ničili. Byly přesvědčení o tom, že mají právo mi mluvit do mého života, a fakt, že jsem dospělá, jim byl úplně ukradený. Mladší sestřička se neumí o sebe postarat.

Zastavili jsme se před mým domem. Pouliční lampy se pomalu začali rozsvěcovat, a jejich světlo daly ulici takový tajuplný a magický nádech. Sem tam prošel kolemjdoucí, a já se cítila tak, jako nikdy předtím. Můj pohled se setkal s tím Ericovým. Ve svitu zlaté záře jeho obličej byl snad ještě krásnější. Měla jsem dojem, že se mi podlomí kolena. Chtělo se mi se na něj nalepit, a přisát se mu na jeho rty, ale malinko jsem měla obavy z odmítnutí. Jenže ten jeho pohled byl tak intenzivní, snad jako by něco málo očekával. Nevyznala jsem se v něm natolik.

"Děkuji za překrásné odpoledne," poděkovala jsem mu s úsměvem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám ho pozvat dál? Mám ho políbit? V tuto chvíli jsem byla tak neskutečně nerozhodná, což u mě vůbec nebylo zvykem.

"Není vůbec za co, bylo to příjemně strávené odpoledne," řekl s úsměvem. Kývla jsem. A rozhodla se.

"Půjdeš dál?" optala jsem se a ukázala na dveře k mému domu. Dychtivě jsem čekala na jeho odpověď.

"Jen na chvilku," šeptl. Moje srdce málem radostí zapomnělo bít. A tak jsem odemkla vchodové dveře, a zavřela je za námi.

Vyzula jsem se a Erico udělal to samé. Vystoupali jsme do patra, kde jsem si na židli odložila kabelku, a šla ke kuchyňské lince, abych nám připravila nějaké menší pohoštění. Donesla jsem domácí limonádu do obýváku a k tomu i jablečný koláč. Erico zrovna zkoumal piano. Nemohla jsem si odpustit si ho znovu neprohlédnout. Široké a mocné ramena, šíje, a svalnatá záda. Takové krásy se nacházely pod jeho modrým tričkem. Každá, která kolem jen prošla ho svlékala očima. Mohl koukat po každé, která mu přišla do cesty, a on buď koukal do země, nebo na mě, či někam do dáli. Buď byl slušně vychovaný, a přišlo mu hloupé, koukat po jiných, když mě měl po boku, či je takový normálně.

"Nepamatuji si, kdy přesně Jannika sem to piano umístila," špitl, a přejel rukou po jeho povrchu.

"A co tu bylo před ním?" optala jsem se, a ukázala na hudební nástroj. Malinko mě jeho poznámka zarazila. Byl u ní často?

"Nic, nevyužitý prostor, ale jak je vidět, tak si s tím poradila," řekl, a sedl si na stoličku a dotkl se klávesy, která vydala hluboký tón.

"Byl jsi u ní často?" optala jsem se a přišla k němu blíž. Nedalo mi to, musela jsem se ho na to zeptat. Erico si povzdechl. Najednou jsem měla pocit, že ho něco trápí, a možná se bojí mi to říct. Proč by jinak se choval tak, jak se choval?

"Asi až moc," sykl a dotkl se další klávesy, která vydala vyšší tón. Vyvalila jsem na něj oči. Takže ta poznámka o románku mezi Ericem a mojí tetou mohl být pravdivý? Nebo to celé má jiný důvod?

Než jsem se stačila ptát dál, začal na piano hrát. Znovu jsem na něj vyvalila oči. Erico byl samé překvapení. Hrál podle not, které byly před ním. Melodie mi připadala taková smutná, a něčím zvláštní. Svíralo se mi srdce, a musela jsem se opřít o piano, abych to nějak ustála. Když dohrál, protřel si oči. Nezmohla jsem se na slovo. Bála jsem se na cokoliv se zeptat, najednou vypadal jako smutný uzlíček. Měla jsem dojem, že už ničemu nerozumím.

"Měl bych jít," řekl, vstal, a zavadil o nějakou klávesu, která upoutala jeho pozornost. Když se ji dotkl znovu, nic se nestalo. Neozval se žádný zvuk. Nejspíš byla rozbitá, a potřebovala spravit.

"Nejspíš, bude potřebovat servis," řekl Erico, a chtěl odejít. Jenže já to vysvětlení, chtěla slyšet.

"Počkej, to jen tak odejdeš?" vypískla jsem. Otočil se na mě a podíval se do stropu.

"Zítra jdu do práce, brzy stávám. Nezlob se," řekl mi. To nebylo to, co jsem chtěla slyšet a musela jsem uznat, že jsem byla dost zklamaná.

"To chápu," sykla jsem. Musel na mě vidět, že mi jeho odpověď vůbec nestačí, a že mě jen ledabyle odbyl.

"Ještě jednou děkuji za příjemné odpoledne, a jestliže jsem něco nevědomky provedla, tak se omlouvám," řekla jsem, když jsem mu otevřela vchodové dveře.

"Ingrid, za nic nemůžeš, nemáš se proč omlouvat," řekl, a zmizel.

Vrátila jsem se do patra a zdrceně koukala na piano. Nechápala jsem, co se právě stalo. A bála jsem se, že se mi bude můj soused vyhýbat. A nevěděla, jsem důvod jeho chování. Sedla jsem si na gauč a napila se limonády. Chtělo se mi brečet. Představovala jsem si to úplně jinak. Nakonec jsem se rozhodla, že si napustím vanu, a ponořím do ní své tělo. Vždy se mi tam lépe přemýšlelo. Tak zvláštní závěr celého dne, jsem ve svém životě ještě nezažila.