Moře pod hvězdami

XXVIII.

Uklidila jsem kbelík, a mop jsem dala uschnout na balkón, a doufala, že mě již od mého hledání nebude nic vyrušovat a zdržovat. Musela jsem najít to, proč jsem zde přišla. Muselo to mít nějaký význam. Proč Jannika na mě toto všechno připravila. Uvařila jsem si kávu, a poté opět pokračovala v započaté práci.

Víc jak polovina knihovny byla vyklizená a prázdná, a já zatím nenašla nic, co by mě utvrdilo v mém přesvědčení. Byla jsem z toho unavená. Seděla jsem na židli v kuchyni a koukala na nepořádek kolem. Všude se totiž váleli knihy. Napila jsem se kávy, a potlačovala obrovskou chuť do něčeho si pořádně kopnout, abych svoji frustraci ze současné situace nějak uvolnila.

Pokračovala jsem v té poslední fázi vyklízení, a když jsem dala pryč poslední knihu a já nic nenašla, myslela jsem, že se zblázním. Byla jsem rozzlobená, znechucená, unavená, hladová a zoufalá. Mám to brát tak, že Monako je poslední? A co ten dopis nalezený v Portugalsku? Vyznělo to, jako by těch zastávek bylo víc. Co budu dělat? Dávat knihy zpět? Zrovna moc se mi do toho nechtělo.

Neobratně jsem se otočila a narazila do vyššího komínku knih, který svým pádem jako domino shodil všechny ostatní komíny. Po chvíli se knihy váleli úplně všude. Jedním slovem chaos. Vztekle jsem zařvala do prostoru, dupla si, a prokopala si cestu ven. Když jsem se otočila a podívala se na obývací sekci, bylo tam, jako když bomba spadne.

Neměla jsem v plánu se zabývat úklidem, a šla se převléknout. Ani jsem si nevšimla, že jsem tím vyklízením a následným rozházením, ztratila tolik hodin času. Už se začalo stmívat. Musela jsem na vzduch, a k tomu zapadnu do prvního baru, na který narazím, a dám si do nosu.

Zamknula jsem byt. Šla jsem kam mě nohy nesli. Potřebovala jsem panáka něčeho ostřejšího, aby mě to uklidnilo. Celou knihovnu jsem obrátila vzhůru nohama, ke všemu se knihy povalovali snad po celém bytě, a naprosto k ničemu. Nebyla jsem schopná myslet na cokoliv jiného.

Zapadla jsem do jednoho baru, a sedla si rovnou na barovou židli k baru. Za barem pracovala černovlasá žena, které bych tipovala něco málo po třicítce. Paže měla potetované, což vypadalo dost drsně. Když jsem se tak rozhlédla po celém podniku, docela sem zapadala.

"Co to bude?" optala se mě na ženu hlubším hlasem.

"Něco ostrého," řekla jsem.

"Podle toho, jak ostré to má být," opáčila.

"Tak normálně," řekla jsem.

"Jägermaister, Jack Daniels, Finlandia," vyjmenovala mi alkohol, co se jí zdálo v normální mezi.

"Třeba Jacka," opáčila jsem a barmanka jen kývla. K tomu jsem si objednala i něco nealkoholického na zapití. Nějak jsem se musela dostat zase zpět.

Jakmile přede mnou přistála sklenička s alkoholem, bez rozpaků jsem ji do sebe kopla. A poté skleničku vyměnila za druhou, která měla za úkol trošku zbrzdit ten alkoholový nápor.

"Ještě jednoho?" optala se žena.

"Jo," sykla jsem. A tak jsem před sebou měla opět další panák.

Barmanka na chvíli zmizela obsloužit hosty v baru, a ke mě si kdosi přisedl. Periferně jsem postřehla, že se jedná o muže, ale svůj pohled od plné skleničky jsem nezvedla. Byla jsem tak unavená, a zmučená, že to bylo příliš unavující.

"Tady má někdo hodně špatný den," řekl směrem ke mě, a tím mě donutil se na něj podívat.

Byl to dost pohledný muž. Tipovala bych mu tak dvacet sedm víc ani omylem. Tvář měl hladce oholenou, a jeho zelené oči mě bedlivě sledovali. Postavu měl hubenou. Tričko na něm viselo, jen černé džíny měl upnuté.