Moře pod hvězdami

XLVIII.

Seděla jsem na zahrádce jedné z místních cukráren a užívala si letní počasí, a k tomu si vychutnávala přímo úžasnou panakotu. Byla svěží, a borůvky jsem přímo zbožňovala. Když jsem zvedla hlavu, a podívala se po ulici, moje oči se střetly se známou tváří. Okamžitě jsem ho poznala, byť už to byl nějaký ten pátek, co jsem ho viděla naposledy. A jak se zdálo i on mě poznal.

"Ahoj Andrusi!" pozdravila jsem a usmála se na něj.

"Ahoj Ingrid, málem jsem tě nepoznal," vyjekl a pohledem mě sjel od hlavy až k patě.

"Na dovolené?" optal se.

"Nikoliv. Mám tu dům," opáčila jsem.

"No nekecej! To je mi překvapení," řekl vesele. Usmála jsem se.

"Mám teď chvíli čas, tak jestli si mohu přisednout. Můžeme pokecat," řekl.

"Budu ráda," řekla jsem a ukázala na prázdnou židličku naproti mě.

"Nečekal jsem, že tě tu potkám. Jak se máš?" pokračoval.

"Mám se fajn, malinko jsem svůj život změnila. A pomohlo mi to," řekla jsem.

"To je paráda. Sluší ti to. A co tě vedlo k rozhodnutí, zabydlet se tady v Chorvatsku?" vyzvídal.

"Tomu neuvěříš. Prosté dědictví po mé tetě Jannice," odpověděla jsem, a napila se svého latté.

"Co vám mohu nabídnout?" optal se číšník, který si všiml nového hosta.

"Pouze cappuccino, děkuji," opáčil Andrus, a číšník poté odešel.

"Páni, tak uvidíš, jak se ti tu bude líbit, a jestliže se ti zde bude žít líp jak v Tallinu," opáčil Andrus.

"Nevím, ale mám takový dojem, že se do Tallinu jen tak nevrátím. Už mě to tam netáhne. Jako by to snad nikdy můj domov nebyl," opáčila jsem.

"Chápu, tvoje máma, nedivím se, že chceš být od ní pryč," narazil na moji mámu.

"Budeš se divit, ale s mámou jsme si jisté věci vyříkali, a již se chová normálně. Sem tam ji vždy pošlu SMS zprávu, že jsem v pořádku, že navštěvuji nějaké památky a tak, ale už je to konečně dobré. Mám klid," hovořila jsem.

"Tak to zírám. U tebe je všechno naruby!" vypískl vesele.

"Ano. Konečně," potvrdila jsem.

"A co nového u tebe?" zeptala jsem se.

"Dokončuji svojí práci. Zde je poslední místo. A pak? Nemám tušení," odpověděl.

"Tak také si procestoval kus světa. Muselo tě to načerpat spoustou energie, a novými nápady," opáčila jsem.

"To sice ano, ale nevím. Ty jsi byla někde kromě Omišu?" vyzvídal.

"Ano. Nějakou chvíli jsem byla v Lisabonu, poté v Monaku, Kefalonie, a nakonec tady Omiš. Něco málo jsem procestovala, ale ne v takovém měřítku, jako ty," odpověděla jsem.

"Páni. Na tebe je to kus světa," uchechtl se. Rozesmála jsem se.

"Možná máš pravdu," opáčila jsem. Donesli mu jeho objednávku a on se ihned s chutí napil.

"A nějaký muž v tvé blízkosti?"optal se po chvíli ticha.

"Zatím ne. Jsem sama svým partnerem, a dost mi vyhovuje," opáčila jsem.

"Dobrá zpráva, možná bych měl šanci," opáčil s úsměvem.

"Andrusi, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš," řekla jsem a rozesmála se.

"Jsi krásná. Sluší ti to, když se směješ. Vše, co jsi dosud zažila ti prospělo," vydechl a jeho pohled se setkal s tím mým.

"Díky. Nás dva už vidím jako minulost. Nyní jsme jen známí," řekla jsem.

"Chápu," opáčil a dopil svoji kávu.

"Děkuji za pokec. Už musím jít," řekl a obejmuli jsme se. Rozloučil se se mnou, a odešel zaplatit svoji útratu a následně odešel.

Nedokázala jsem si představit, že bych se s Andrusem dala znovu dohromady. Pro mě to byla uzavřená minulost. A otvírat jsem ji rozhodně neměla v plánu. Zatřásla jsem hlavou. Dopila jsem svoji kávu, a dojedla zákusek, zaplatila a vydala se zpět k domovu. Cestou jsem si nakoupila nějaké ovoce, a pokračovala v cestě. Když jsem Omiš srovnala s Lisabonem, Monakem, a s Asosem, bylo to místo, které mělo pro mě tak zvláštní náboj, atmosféru, či energii. Cítila jsem se zde hrozně dobře. Byl tady takový poklid, žádný ruch velkoměsta. Život zde plynul klidně. V Tallinu se mi zdálo, že mi čas letí neskutečnou snad nadpozemskou rychlostí. Z ničeho jsem neměla radost. Nechtěla jsem se tam vrátit, pokud možno už nikdy. Rodiče se rozvedli, mámu najdu v Kefalonii, a otce podle SMS zpráv na Floridě, a brácha? Když bude o to moc stát, může si udělat dovolenou a přijet za mnou. Takže jsem tam skoro nikoho neměla. Rodina Riemannova se rozpadla. Každý z nás byl někde jinde. Z jedné strany se mi z toho svíralo srdce, ale na tu druhou, bylo spoustu tíživých okolností, které k tomu směřovaly.

Zavřela jsem za sebou branku, a pokračovala dál. Na rohožce před vchodovými dveřmi jsem našla ležet obálku. Zvědavě jsem na ni pohlédla, a rozhlédla se kolem. Nikoho jsem neviděla, a tak jsem obálku zvedla ze země, a otevřela ji. Byl tam složený papír. Vytáhla jsem ho a přečetla si ho.

Ahoj Ingrid.

Vzhledem k tomu, že jsi tenkrát odešla, aniž bys věděla o podrobnostech mé narozeninové oslavy, a já neměl na tebe jediný kontakt, kromě tvé adresy, jsem se rozhodl dát ti pozvánku starodávným způsobem.

Opravdu stojím o to, abys přišla. Došlo mi, že jsem se v tom baru choval jako pako, ale nemohl jsem si pomoci. Za tu chviličku, co jsem s tebou prožil, mi bylo moc dobře. Tak jako dlouho před tím ne. V jistým směru si mi otevřela oči.

Nezapomeň si vzít s sebou plavky, a ručník.

Dario

Pod jeho podpisem byla adresa, kde se jeho oslava bude konat. Měla jsem co dělat, abych jeho škrabopis přečetla, ale nějak se mi to zadařilo. Podívala jsem se na datum, a zjistila, že se koná dneska. A já neměla jediný dárek. Po pravdě se mi tam moc jít nechtělo. Moc jsem tam nikoho neznala. Asi mě tam opravdu moc chtěl, když vážil cestu sem. Tedy pokud dopis neposlal po Teovi, ale dneska tu normálně zahradník nebývá, takže to vypadalo, že sem opravdu vážil cestu. Povzdechla jsem si a vešla do domu. Dopis jsem odložila na stůl, a posadila se na gauč. Dneska jsem se viděla u skleničky vína a u nějakého filmu, rozvalená na gauči, jak dlouhá tak široká. A nic neřešit.