𝐀𝐯𝐚𝐭𝐚𝐫 𝟐 : 𝐍𝐠𝐚𝐫𝐢 '𝐞𝐟𝐮 𝐎𝐞 𝐓𝐮𝐧𝐮 - (Neteyam x Reader)

☰ 𝟐 - 𝐀𝐧𝐢 𝟏𝟔 𝐥𝐞𝐭 𝐧𝐢𝐜 𝐧𝐞𝐳𝐦ě𝐧í..

y/n - tvé jméno

═══════════════════════════╍╍╍═════════════════════════

Přítomnost

13 Let Od Narození Prvního Syna

Y/N Pov

Naši Ikrani se s křikem snesli na zem.

,,Tìyora'!  (Vítěz!)" Neteyam seskočil ze sedla a schválně se opřel zády o svého okřídlence, přičemž si založil ruce na hrudi a laškovně na mě koukl. Zaklela jsem si pro sebe a věnovala mu neradostný pohled.

,,Jako ostatně vždycky.." dodal, aby mě ještě více popudil. S povzdechem seskočím do písku a protočím očima.

,,Některé věci se nezmění. I když bych si u této nestěžovala.." vzdychnu a přijmu svou prohru.

,,Já tedy jo." zasmál se Neteyam a vyrazil blíž. Mezitím ke mě otočil hlavu Kerubi. 

,,No, nedívej se. Za to můžeš ty." obvinila jsem ho. Ten se dotčeně ošil a málem mě přetáhl po hlavě křídlem, naštěstí jsem uhla včas.

,,Hele. Dávej pozor, ty přerostlá ještěrko." vypláznu na něj jazyk a ignoruji Neteyamův pobavený obličej. Přistoupil těsně ke mě a ušklíbl se.

,,Kde je má odměna?"

,,Hm.. Nevím, ale dám ti vědět, až ji uvidím.." neodpustím si jízlivě. Jeho úšklebek se zvětší a nenápadně dá ruce na mé boky. Nakonec přeci jenom obmotám ruce kolem jeho krku a přitáhnu jej blíže, abych jeho rty uvěznila v polibku. Stisk zesílí a polibek hned prohloubí. 

Kerubi vedle nás zavříská, ale když mu po dlouhých minutách neodpovíme, uraženě odletí. S Neteyamem se do polibku usmějeme, na což se smíchem otočí hlavu směrem, kterým Ikrani zmizeli, avšak já ho přitáhnu zpátky k sobě.

Propletl si se mnou prsty a ještě mi věnovat jeden polibek, než se rozešel. Bylo fajn být chvíli bez dětí. Jenom my dva. Přitulila jsem se blíže a pokračovala v cestě k vesnici.

Dnešní odpoledne si řeklo, že všem udělá radost. Nebe bylo zcela vymetené, při čemž se pyšnilo ostrou tyrkysovou barvou. Moře mu nebylo daleko. Se svou modrozelenou průzračnou vodou mu dělalo konkurenci. Nebyly skoro žádné vlny a slunce se opalovalo na obloze. Toto počasí dovedlo zlepšit náladu všem ve vesnici.

Když jsme procházeli kolem jednotlivých Marui, jako vždy, byly plné radosti. Členové klanu nás pozdravili svými úsměvy, když jsme šli kolem. Sem tam nás někdo známý zastavil a navázal krátkou konverzaci. Nebo jsme někomu podali rychlou pomocnou ruku, když bylo potřeba. Byl den jako každý jiný, a přesto nám to stačilo.

,,Moc děkujeme. To je od vás milé." s poděkování jsem si převzala košík plný čerstvého ovoce. Postarší paní mávla rukou a zasmála se.

,,Ale. To nestojí za řeč. To je to nejmenší." 

Ve vesnici, si každý pomáhal. Moc mě těšilo, že naši rodinu doopravdy přijali mezi své. Rozloučili jsme se s ženou a vyrazili k námi známé Marui.

,,Lavi, nehltej tak.. Nikdo ti to nesní.." 

Už když jsme byli před ní, slyšeli jsme hlas Neytiri. Nad tou poznámkou jsem se musela usmát.